Nehemiáš 10

V minulé kapitole jsme byli svědky pokání. Izrael nejen lituje, ale též se i zavazuje. Devátá kapitola je pohledem zpět – tedy čeho lituji, desátá kapitola je pohledem vpřed – tedy co chci dělat jinak. Domnívám se, že obojí patří k pokání.

Předáci lidi a celé společenství.

Když čteme výčet jmen, potom napočítáme 22 kněží, 17 levitů a představitelé lidu. Jedná se o muže. Možná bychom řekli, že se jednalo o silně patriarchální společnost, zároveň si nemyslím, že to můžeme takto snadno shodit ze stolu. Spíše mám za to, že text je přesně v kontextu celého Písma, které zdůrazňuje ne nadřazenost muže, ale jeho nezastupitelnou roli a tou je mj. stát v duchovní zodpovědnosti. Je zvláštní, že někdy jako muži dokážeme vést firmy, církev, druhé, ale v duchovních věcech jsme buď jakoby bezradní nebo se zmůžeme jen na pár návodů, které jsme spíše někde vyčetli než prožili. Nechci to zevšeobecňovat, vím, že to tak není vždy, ale přesto. V mnoha rodinách se s dětmi modlí matka, stejně tak o duchovních věcech se děti raději baví s matkou. Mnozí z nás zápasíme s tím, s čím zápasil už Adam v ráji - o věcech Božích mlčíme ve chvílích kdybychom měli promluvit a skrze slovo vnést řád. Tato pasivita potom zabíjí. Jako muži na to máme „geniální“ výmluvu – chci nechat svým dětem svobodu. Toto je pochopitelné od určitého věku, ale do určitého věku je to pouze výmluva. Jsem přesvědčen, že se děti i ženy mnohem jistěji zavazovali následovat Boha, když viděli, že se takto rozhodli jejich synové a dědové. Prostě měli to, o čem dnes říkáme pozitivní mužský vzor, kdy oním vzorem se nemyslí jen schopnost zabezpečit, ale i duchovní vzor.

Zároveň ale vidíme, že rozhodnutí následovat se nemůže týkat jen mužů, protože jakkoli v Izraeli platilo zástupné právo, zde čteme i o ženách, dcerách a synech a o všech vrstvách společnosti. Prostě když se jednalo o poslušnost potom se vyloučil určitý formalismus. Šlo o to, že ani ten nejmenší člověk se nemohl nechat zastupovat, když se jednalo o projev lásky a oddanosti PB.

Oddělení se

Izraelci se zavazují poslouchat a to konkrétně vyjadřují – vv. 28 – 29 mále jakousi preambuli a potom konkrétní pojmenování jak a v jakých oblastech se má poslušnost projevovat. V 28b – oddělte se od národů země. Tedy oddělte se od náboženství a pohanských způsobů života národů, které vás obklopují. Toto je záporný příkaz. Kladný potom žít podle božího zákona. Nechci teď kázat na téma oddělit se od světa, uvedu jen jeden – možná extrémní příklad. Možná znáte jméno Rudolf Vrba… začtěme se co říká v jednom interwiev:

Setkal jste se v Osvětimi s knězi nebo s někým, komu pomohla víra v Boha přežít nebo slušně obstát?
Jediní, kteří obstáli ve strašlivé zkoušce, a to je zajímavé, byli Svědkové Jehovovi. V Ravensbrücku jich byly vězněny tisíce. Často to byly i matky vojáků, kteří bojovali na frontě. Stačilo jen jít k bráně, kde byly formuláře, na nichž mohli podepsat, že nebudou dál dělat mírovou propagandu a vyznávat svou víru, a mohli být propuštěni. A nestal se jediný případ, že by někdo z nich šel a podepsal. Naopak. Ti, kteří slíbili, že podepíší, a potom viděli, že ti, kdo odmítli, byli zavražděni, zrušili svůj slib a nepodepsali. Morální síla těch lidí, kterým se dnes kdekdo vysmívá, se ukázala být nesmírná a já si jich vážím.

Zřejmě by někteří religionisté a snad i mnozí z nás se nad tímto příkladem ušklíbli s tím, „že se jedná o fanatismus“. Snad ano, snad ne. Moje otázka, kterou chci před nás postavit je, kam se poděla statečnost – jít proti proudu, dělat některé věci jinak, zaujmout jiné postoje než má main-stream.  

Zavázání se v několika rovinách (rodina, sedmý den, majetek a bohoslužba)

Izraelci se zavázali dodržovat Boží zákon, nicméně toto je hodně obecné. Proto v dalším textu budeme číst konkrétní pojmenování jejich poslušnosti.

Pojmenování poslušnosti

Rodina a manželství (v. 30) – Izraelci se zavazují, že nedají svoje děti pohanům. Většina z nás je ve stavu manželském, tedy již neřeší zda věřícího nebo nevěřícího. Zároveň to brzy budeme řešit u svých dětí a zřejmě je dobré znát odpovědi. Izrael dobře věděl, že smíšená manželství přinesou zkázu. Nakonec toto byl jeden z hlavních důvodů rozkolu Izraele – mám na mysli Šalamouna a jeho nejen mnohoženství, ale i cizinky, které si bral. Smíšená manželství byl problém ne nezbytně kvůli morální pokleslosti pohanů, protože jak víme, i Izraelci se často chovali zle. Myslím, že ani ne kvůli jinému systému hodnot – i zde vidíme, že hodnoty jako slušnost, pokora, obětavost atd. mohou mít stejné věřící a nevěřící, ale kvůli duchovní nejednotě. Toto se ale může stát i mezi věřícími manželi. Zde jen třeba připomenout ještě jednou věc – pokud má nastat obnova církve a sboru, musí nastat v rodinách. Tam je hlavní bojová linie. Naopak pokud má být probuzení ve sboru, v církvi, nelze toto uskutečnit bez probuzení doma – v rodinách. Jen na okraj poznámka – v tomto sboru jsou mnohé aktivity pro děti a díky Bohu a vám kdo se v nich podílíte za ně. Zároveň i tyto aktivity nikdy nemohou suplovat to, co se děje nebo taky neděje co se duchovní stravy týká, doma.

Den odpočinku (31a) – přemýšlel jsem nad tím, proč na sedmý den Bůh klade takový důraz a proč v našem případě je to ta poslední věc, kterou v desateru bereme vážně. Počínaje tím, že sedmý den pracujeme a končeje tím, že – protože jak někteří říkají nejsme pod zákonem, místo do společenství jedeme někam do přírody. Když jsem byl malý kluk, tak se ještě v neděli nechodilo ani do kina. Moje máma říkala, že se v neděli nedívalo na televizi a babička že se neposlouchalo rádio. Když se vrátím do svých mladých let, potom když jsme např. byli na chalupě, tak jsme museli pěšky asi čtyři kilometry do sboru a stejný počet kilometrů zpátky. Jako dětem se nám to pochopitelně nelíbilo – hlavně to, že nebyla besídka a tedy že jsem musel sedět a poslouchat více než hodinu. Když jsem se ptal rodičů, proč to tak je, potom mi odpověděli, že se jedná sedmý den a ten patří Pánu Bohu. Navíc neděle byl den, kdy se jedlo nejlepší jídlo v týdnu. Hodně jsem nad tím musel přemýšlet a určitou odpověď jsem našel v knize E. Wiesela – „Návrat do Signetu“. Jedná se krátké povídky z života tohoto autora, který se zde vlastně vyrovnává s otázkou nezměrného utrpení svého a svého národa. Zaposlouchejte se do jeho slov na konci  knihy: „Nevím, co bych dal za to, kdybych mohl znovu prožít Sabat v mém městečku kdesi v Karpatech. Bílé ubrusy, mihotavé plameny svícnů, zářící tváře kolem mne, melodický zpěv dědečka…tohle vše mi chybí ze všeho nejvíc, nenahraditelný pokoj, nezastupitelná zádumčivost, kterou Šabat v Sighetu dával svým dětem – velký i malým, mladým a starým, chudým i bohatým.“ Když toto vztáhnu do své zkušenosti potom jsem pochopitelně nezažil židovský sabat ale vědomí, že i čas patří Hospodinu a že Hospodin je důležitější než zábava, práce, pobíhání po přírodě a nevím co ještě. Zároveň že v době NZ Bůh si přeje, aby v mém životě existoval řád chránící mě před chaosem, který ničí. Oním řádem je sedmý den, ve kterém jak odpočívám, tak se zaměřuji na Boží věci. Řekl bych, že svěcení sedmého dne mě chrání, aby se mi práce, zábava nestali bohem.

Odpuštění dluhů a nechání půdy ladem (31b) – tímto příkazem, který je opakováním Lev. 25, kdy sedmý rok měla půda odpočinek. Co na neobdělané půdě vzrostlo, mělo být ponecháno chudým a zvěři. V 5. kapitole Nehemiáše jsme se setkali s tím, že ti, kdo měli začali druhým půjčovat na lichvu. Prostě došlo k rozporům kvůli majetku. Zůstaňme u příkazu nechat půdu ladem jeden rok. když se na tento příkaz díváme z čistě zemědělského hlediska, potom řekneme, že je moudré, nechat půdu odpočinout. Jenže když se na to díváme z pohledu kumulace kapitálu, potom to moc moudré není. Ztratíte jeden rok. jednou se sice půda unaví, ale „až jednou“. Dokud dává, tak je třeba brát. Hospodin zde učí Izrael, že zisk a kapitál se Izraeli nesmí stát Bohem. Navíc tyto zákony jsou rozpracovány v již zmiňovaném Lev. 25, kde se píše nejen o 7 letech, ale i 7 krát sedmi – tedy milostivém létu, kdy se majetek vracel původním kmenům podle původního plánu jak byla země rozdělena když do Kenánu vstoupily. Oněch 49 let odpovídalo zhruba délce života a tak se mělo i jednat o odstranění generační zadluženosti. Špatné hospodaření otců nedopadlo tak těžce na hlavu dětí. Cena půdy potom záležela na tom, jak daleko bylo k milostivému létu. Zde je důležitý moment – tento systém připomíná, že vlastnictví nebudeme mít věčně a že půda, na které pracujeme nepatří nám, ale Hospodinu. Ukazuje nám, že zde jsme jen poutníky a že nic z tohoto materiálního světa nás nespasí. To co máme, je jen pronájem. Mimochodem ne nadarmo Ježíš častěji než např. o modlitbě hovoří o majetku. Zřejmě něco věděl o jeho magické moci.

Budeme se starat o dům Hospodinův (33 – 40) – může nám i tento text něco přinést? Nejedná se o přežitek? Není opravdovým chrámem naše tělo, které máme přinášet jako Bohu milou oběť? Mám za to, že hlavním poselstvím tohoto textu není kdo kolik a co má přinést chrámu, ale že všichni se mají svým osobitým podílem podílet na chodu „Hospodinova domu“ (v. 10). Bohoslužba potom nebyla jen prací Levitů, ale svým způsobem se na ní podíleli všichni. V kontextu slov „podíleli všichni“, mě napadá souvislost s církví. P. Yencey na jednom místě popsuje svůj vztah k církvi: „Dříve jsem k církvi přistupoval v pozici náročného spotřebitele. Bohoslužbu jsem vnímal jako představení. Dejte mi něco, co se mi líbí. Bavte mě. O lidech, jako jsem byl já, S. Kierkegaard napsal, že mají sklon považovat církev za určité divadlo. Sedí v hledišti, pozorně sledují herce na pódiu, ne něhož se soustředí každé oko v sále. Když jsme dostatečně pobaveni, projevujeme svoji vděčnost jásotem. Církev by však měla být opakem. V církvi je Bůh divákem našeho uctívání. Nejvíc záleží na tom, co se děje v srdcích členů společenství a nikoli mezi herci na jevišti. Z bohoslužby bychom neměli odcházet s otázkou co jsem získal, ale líbilo se to Bohu?  Yencey uzavírá: „Církev neexistuje především proto, aby přinášela zábavu, povzbuzovala citlivost, usnadňovala přátelství, ale aby pomohla v uctívání  Boha.“ Nemyslím si, že církev rovná se neděle, stejně tak ale neplatí ani opak – tedy že stačí když si věřím sám. Obraz, který zde máme ukazuje společenství Božího lidu, tedy v našem slova smyslu církev jako společenství, kde se každý podílí na budování tohoto společenství a to poměrně rozmanitým způsobem.

Závěr: V této kapitola jsme byly svědky „pozitivního pokání“ tedy pokání, které nejen lituje minulosti (kap. 9), ale které se dívá s nadějí vpřed a chce věci dělat jinak – podle Božích zákonů. Konkrétně Izraelci slibují oddělit se od národů, které je obklopovali, zároveň svoji poslušnost konkretizovali a to do čtyřech oblastí - rodiny, majetku, sedmého dne a obnovy společenství. Mohlo by se zdát, že se jedná o zákonictví a otročinu – k čemu všemu se Izraelci musí zavazovat. Opak je ale pravdou. Jedná se o cestu do svobody. Svobody, která se neprojevuje tím, že jsem sám sobě Bohem, ale že se vzdávám určitých oblastí (sedmý den, majetek) a důvěřuji, že Bůh mi přesto požehná. Tedy že nemusím mít vše pod kontrolou a přesto zakouším, že život pod kontrolou je – pod kontrolou PB.