Nehemiáš 1

 

 

Úvod

V první kapitole se nám představuje královský číšník jménem Nehemiáš, který byl poddaným perského krále Artexerxa I. Longimana a který na hradě v Šišanu – ve městě pokladů.  Jednalo se o poměrně významné místo, které zastával navíc v hlavním městě. Někdo by řekl že měl „teplé místečko“. Byl z generace, která žila již skoro 50 let mimo Jeruzalém – tedy z druhé generace exulantů. Přesto zřejmě nejen on, ale i ostatní vzpomínali na starou vlast. Nehemiáš se od jakéhosi Chananího jednoho dne dozvídá, že jeho bratři, kteří zůstali v Jeruzalémě jsou vystaveni velké zlobě a potupě a že Jeruzalém je v ruinách. Je nepravděpodobné, že by tyto informace Nehemiáš nikdy před tím neslyšel. Minimálně víme, že před Nehemiášem šel do Jeruzaléma Ezdráš a že tedy Nehemiáš věděl, že je potřeba obnovit Jeruzalém. Z určitých důvodů, které neznáme, ale s první vlnou neodešel a zůstal v Perzii.  Podruhé ale smutným zprávám již nedokáže vzdorovat.

 

Povolání

Jeho reakci čteme vv. 4. Písmo zde používá čtyři slovesa – sednout, plakat, postit a modlit se. Nehemiáš najednou nedokáže nad tím vším mávnout rukou, nedokáže pokrčit rameny. Prožívá to, co Žalmista popisuje slovy: Neboť horlivost o tvůj dům mě strávila, tupení těch, kdo tě tupí, padlo na mne. Ž 69, 10. Nebo co říká ap. Pavel, když vyznává „Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti.“ Sk 20, 24

Slova „je to silnější než já, prostě mne to dostalo, nedokážu tomu odolat“ atd. se spíše používají o hříchu Zde je toto jinými slovy řečeno o Božím povolání – dostalo mne.

Mám za to, že podobná Boží oslovení člověk dostane párkrát za život. Jedná se o cosi nadpřirozeného, přesto zcela reálného, kdy najednou víte, že stojíte před nějakou zásadní volbou, která ovlivní váš život.

Dovolte mi toto ukázat na citátu, který jsem zde již jednou citoval: Může vám být 38 let, zrovna jako mně. A jednoho dne před vámi najednou stane velká příležitost a vyzve vás, abyste ji podpořili nějaký zásadní princip, nějaký důležitý problém, nějakou velkou věc. A vy tu příležitost odmítnete, protože máte strach. Odmítnete ji, protože chcete dlouho žít. Máte strach, že ztratíte práci, nebo máte strach, že vás budou kritizovat, nebo máte strach, že ztratíte popularitu, nebo máte strach, že vás někdo probodne nebo zastřelí nebo vyhodí váš dům do povětří a tak k tomu odmítnete zaujmout stanovisko. Možná se ve zdraví dožijete devadesáti, ale v těch osmatřiceti jste stejně mrtvý, jako budete v devadesáti. Zastavení vašeho srdce nebude nic jiného než opožděné oznámení o předčasné smrti vaší duše.“ M.L. King

Nehemiáš se neměl na dvoře krále zle, určitě lépe, než někde v ruinách Jeruzaléma. Jenže slovy Kinga najednou před ním vytanula výzva, příležitost, Boží oslovení. A teď je před rozhodnutím – odejdu, ale ztratím co zde mám, nebo neodejdu sice nic neztratím, ale přesto něco ztratím. Povolání, kterého se mi dostalo – možná jen jednou za život. A spolu s povoláním ztratím i zcela jedinečný a nový smysl života.

Jak Nehemiáš poznal, že se nejednalo jen o jakýsi momentální záchvat? Čteme, že to co prožil při první zprávě, v něm setrvávalo. O několik veršů dál N. vyznává, že se modlí dnem i nocí. Nejednalo se tedy o nějaké nerozvážné vzplanutí, ale cosi co pokračovalo.

Chci se zeptat, kdy jsme my prožili nějaké silné oslovení od BP, pocit, že to je to ono a zda jsme se toho nelekli, zda jsme to příliš rychle nevytěsnili.

 

Nehemiášovi reakce

 

a. Lítost že se nedaří B. dílu

Sedl si a plakal. Sed je výrazem pokory, zarmoucení či smutku a dobře dokresluje N. pláč. N. nepláče proto, že se jemu daří zle, ale Hospodinovu dílu. V tom je veliký rozdíl. Nám nedělá problém plakat nad svými ztrátami, nad neúspěchy svých dětí nebo blízkých, ale toto není případ N. Někdo řekl, že jsme narcisistní kultura zaujatá sama sebou. Jsme nuceni naslouchat nebo číst rádoby hluboké vnitřní prožitky lidí, kteří nám ale nevyjadřují nic jiného, než svoje tyranizující pocity. Tato mentalita se snadno může dostat i do křesťanských kruhů v tom smyslu, že důležité je to či ono potud, pokud se to týká mne, mé rodiny, mých blízkých, nebo moderně řečeno „pokud mi to něco dává“. Nakonec i PB je tu proto, že mi to něco dává nebo aby mi něco dal. Nehemiáš naštěstí nebyl narcis, ale Boží muž – nepláče proto, že Nehemiáš je v troskách, ale pláče proto, že Boží dílo je v troskách. V již zmiňovaném Žalmu 69, 10 je důležitý dovětek - neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům, urážky těch, kdo urážejí tebe, na mne dopadají. Ne urážky těch kdo urážejí mne, ale tebe – tedy PB a Boží dílo. Kladu si otázku do jaké míry něco dělá s námi, že se mluví o víře a křesťanství tak, jak se mluví. Nebo jsme si na to prostě zvykli – přece jsme nejateističtější země Evropy…

 

b. Půst a modlitba

Další reakcí, o které čteme, je půst a modlitba. Možná tyto dvě věci jsou ukazateli toho, zda se nejedná jen o citové vznícení a z toho plynoucí jen momentální lítost a zármutek. Když bychom četli celou knihu Nehemiáš, potom vidíme jednoho z nejlepších organizátorů. Postupně se z N. stává dnešní mluvou stavbyvedoucí a stavební dozor v jedné osobě, zároveň vynikající manažer. Přesto všechno se velmi často opakuje, že se N. modlil. Obvykle nám to k této skupině lidí nesedí. Zvykli jsme si lidi dělit na tzv. praktiky a mystiky. Praktik není příliš mystický, mystik není příliš praktický. Nehemiáš nám ukazuje, že obojího je třeba a že jedno bez druhého nefunguje. Problém toho, když pracujeme pouze na základě zdravého rozumu je v tom, že se z nás stávají pragmatici bez Božího vhledu do té či oné situace. N. jak se později ukáže, dokáže dobře organizovat druhé, poradí i se stavebními úkoly, ale on chce všechny tyto oblasti aby byli pod Boží vládou. Není to tedy tak, že na modlení bude Ezdráš, který to jako kněz má v popisu práce a Nehemiáš bude dělat ty praktické věci.

N. tedy poté, co prožije Boží dotek se modlí a dříve než řekne o svém zápase druhým, řekne to, co prožívá, Bohu, což je lepší cesta.

 

Nehemiášova modlitba – poznání Boha a pokání

Pojďme se podívat na N. modlitbu.  Je z ním patrné, že N. zná Boha a že zná jeho slovo. Neztratil s Hospodinem kontakt ani v exilu, tedy i když byl mimo chrám. Chtěl bych zde ukázat na tři věci.

  • Často se setkávám s povzdechem., že Bůh se mi vzdaluje. Někdy – ne vždy je důvodem to, že vlastně ani pořádně neznám jeho charakter, protože s ním příliš nežiji. Nejsem v nějaké vzpouře proti Bohu, jen si prostě jedu po svém. Někdy slýcháváme, že Bůh je tajemství, že ho naše slova nemohou pojmout. Z filozofického hlediska zřejmě ano, na druhou stranu Pavel hovoří o tom, že skrze Ducha svatého se Bůh stává tatínkem. Tedy přes to, že Bůh je Bůh, je naším otcem, ne nějakým vzdáleným tajemstvím. Takovýmto otcem byl i pro Nehemiáše.
  • Nehemiáš svoji misi začíná osobním i zástupným pokáním. Právě skrze pokání si totiž uvědomujeme, jak na tom jsme a jaký je zázrak, že si Bůh používá nás. Není to tak, že my děláme Bohu milost, když mu sloužíme, ale on dělá milost nám, že nám to dovolí. Nedávno jsem na ETS hovořil tom, jak se mužům těžko přiznává chyba. Jak se dokážou bránit na krev, když něco udělají špatně. Studenti se postupně začali smát. Ptal jsem se čemu se smějí – odpověď byla zajímavá. Prý jestli náhodou neznám jejich táty.

 

Tajemství Nehemiášovy ochoty následovat PB

 

Kniha je psána o 1 os. – tedy jedná se o autobiografii. N. zastával velmi důležité míst na dvoře, ale nakonec to zmiňuje až na konci kapitoly nebo až po modlitbě. Mám za to, že to není náhoda. To co mi rádi stavíme na odiv a na místo první – tedy naše zásluhy, či zásluhy našich dětí, blízkých, pro N. nehraje důležitou roli. Zřejmě pokud by to pro N. důležité bylo, potom by nikdy neodešel z Šúšanu – paláce pokladů. Díky svému postavení mohl N. dokázat to, co by nikdo jiný dokázat nemohl. Jeho postavení pro něj ale byl jen prostředek k naplnění B. cílů v jeho životě. Nebyl to životní cíl ani životní výhra. Proto měl svobodu vydat se zcela novým směrem.

 

Závěr:

V první kapitole knihy Nehemiáš máme před sebou vysoce postaveného muže, který se ale zároveň ukazuje jako muž modlitby a spoléhání na Boha. Zřejmě i proto má dobře vycvičené receptory na Boží hlas a tak když zazní Boží oslovení, Nehemiáš poslechne. Stává se nám příkladem nejen díky své ochotě a víře, ale i díky tomu, že Boží dílo a jeho růst je pro něj v posledku důležitější než jeho dílo. Je příznačné, že požehnání proudí právě skrze takovéto lidi.