Všichni jsme bastardi

Jsem z generace, která vyrůstala pod vlivem ateistické ideologie a zároveň přesvědčení, že náboženství brzy skončí. Jednak vlivem nastolení nového světového řádu a jednak vlivem vědeckého pokroku. To první bylo charakteristické pro komunistický režim, to druhé pro období, které má kořeny již v osvícenství, kdy se věřilo, že osvícený lidský rozum vyvede lidstvo z pověry náboženství. Možná znáte jména jako A. Comte, H. Spencer, Ch. Darwin, K. Marx. V nich a dalších se pojí jedna podobná myšlenka, jen komunikovaná v jiných kontextech a to je myšlenka vývoje. Vývoj pak byl aplikován nejen na evoluční teorii, ale i na vývoj společnosti, kdy se psalo a říkalo, že společnost kdysi žila v zajetí mýtu a náboženství, ale postupně jak dozrává do stádia, kdy lze vše vysvětlit pomocí vědy, náboženství opustí. Kdysi, když lidé byli ještě v zajetí pověr a nevědomosti, tak každý blesk neb světlo v močále přisuzovali bohu nebo bohům. Postupně přišli nejen na to, co působí bouřku, ale na mnoho dalších věcí. A postupně pak s každou objevenou věcí vytlačovali Pána Boha do kouta. Jinými slovy postupně dojde k zesvětštění a odnáboženštění. Jenže se ukázalo a přední sociologové náboženství toto přiznali, že se ve svých odhadech mýlili a že většinou k žádnému odnáboženštění nedošlo.  Dokonce se hovoří o mýtu sekularizace. Jediný kontinent, kde k sekularizaci nebo odnáboženštění dochází, je zčásti Evropa. Proč? Někteří by řekli, že je to proto, že Evropa je nejvyspělejší kontinent, jenže podobná výpověď byla vrcholem arogance. Problém je totiž v tom, že moderní doba sice lidem nepochybně pomohla a pomáhá vítězit nad bídou a nad útrapami života, zároveň ale neodstraňuje touhu člověka po, velmi obecně řečeno „něčem vyšším“, po nalezení smyslu. Jinými slovy nejde jen o to najít jak věci a život funguje, ale i proč, jaký je smysl život, jaký je jeho cíl. Najít odpověď na to proč žijeme… základní chyba různých sociologů, vědců a dalších byla v přesvědčení, že rozvoj nám pomůže vyřešit odpovědi na smysl života.

Jednou z nejpodivnějších knih Bible, která se zároveň ale velmi podrobně zabývá právě smyslem života, je kniha, která se jmenuje kazatel. Podivná je proto, že jen málokterá kniha Bible je na první čtení tak depresivní. Ale zároveň je to kniha čtená, protože je hluboce pravdivá. Začtěme se do pár myšlenek této knihy… Kazatel 1:1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. 2 Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. 3 Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Kazatel 2:1 Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! 2 O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? Kazatel 2:9 Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. 10 V ničem, co si žádali mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se zaradovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění. 11 I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toto pod sluncem není. Kazatel 3:19 Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Kazatel 9:3 Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým.

Jak se tato kniha mohla dostat do Bible? To, že nic nemá smysl. Na první pohled podporuje teze, že jediné, s čím jsme ponechání, je trochu se poradovat a pak marnost a konec… To bychom čekali všude, jen ne v Bibli! Kde jinde hledat naději než v Bibli? Co to je za nesmysly, že všechno je marnost? Nepřipomínají slova Kazatele slova JP Sartra, F. Nietzscheho, A. Camuse nebo třeba KH Máchy? Deprese, smutek, úzkost, marnost a zoufalství. Výpověď kazatele není výpovědí nějakého zoufalce, životního ztroskotance, který je na dně a kterému nezbývá nic jiného, než se vztekat na celý svět. Je to výpověď člověka, který zkusil všechno, který dosáhl skoro všeho, co chtěl. Jenže pořád je zde otázka, proč jsou podobné texty v Bibli­? Jedna z možností jak přeložit slovo Kohelet, je učitel. Tedy jedná se o knihu, která je psána učitelem nebo moudrým člověkem, který chce něco důležitého sdělit svým žákům. Jeden ze způsobů je, že posluchačům prostě sdělíte jak to je. Nevýhoda je, že je nenutíte moc přemýšlet… Jiný způsob pak je, že píšete v nadsázce, provokujete, ale zároveň nutíte svoje posluchače, aby přemýšleli. Pro tento druhý způsob se rozhodl pisatel knihy kazatel. Na tomto světě je všechno marnost. Některá marnost sice přinese potěšení, některá marnost nikoli, ale nakonec tváří tvář smrti je ti to jedno. Úděl zvířat a lidí, bohatých a chudých je stejný. Všichni se rozpadneme v prach, všichni pomineme, na všechny se zapomene, jen se lišíme tím, že někdo si trochu více užil – např. autor této knihy. Jenže tváří v tvář smrti je to stejně jedno.

Ne všichni lidé si podobné otázky kladou, ale mnozí ano. Navíc potřebu nalezení smyslu mají všichni. Už třeba v otázce a proč bych to měl dělat? Samotná kniha kazatel má jednu frázi a tou je pod sluncem. Stále dokola a dokola pod sluncem, pod sluncem. Jedná se o vyjádření života, kterému chybí perspektiva nebe, perspektiva, kde hraje roli Bůh. A této perspektivě je vše marnost.

Jak ale vypadá jiná perspektiva? Bible tuto jinou perspektivu nazývá evangeliem. Tedy dobrou zprávou o tom, že existuje jiná perspektiva, než perspektiva pod sluncem.  V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. 1 J 4, 9 – 10

Mnozí vyrůstají s představou matematického Boha, který na vahách váží naše dobré a zlé skutky. Jenže Bůh trhá matematické tabulky a zavádí novou matematiku milosti, tedy že Bůh odpouští hříšníkům, což je pro mnohé nepochopitelné, pro mnohé skandální a pro mnohé odpudivé. Jednou jsem na téma milost měl program v jedné církvi a přišel si mě poslechnout jeden vážený člen. Viděl jsem, že se mnou nesouhlasí a proto jsem nebyl překvapen, že hned druhý den sepsal petici, kde bylo psáno, že jsem vykládal falešné učení, že takto snadno to nefunguje.

Mnohem častěji život funguje tak, jak to řekl jeden otec. Pohádal se se svojí ženou a v hněvu na ní křičel, že jí nemá rád. O asi měsíc později šel večer na záchod a v dětském pokoji slyšel podivné zvuky. Když slyšel, co ze spaní říkal jeho chlapec, celý se roztřásl. Jeho chlapec tichým hlasem ze spaní opakoval, ne nemám tě rád, nesnáším tě, dej mi pokoj. Syn spal, ale opakoval to, co onen muž říkal svojí ženě. Uvědomil si, že nějakým příšerným způsobem předal svoji bolest, hněv a neodpuštění další generaci, tedy svému dítěti.

Dobrá zpráva, která prolamuje perspektivu slunce, kterou popisuje kniha Kazatel, perspektivu, která prolamuje to, co otec nad postýlkou spícího dítěte prožil, je zpráva o milosti. Tato zpráva se vyskytuje už ve Starém zákoně, už před narozením Krista a to ve slovech „spravedlivý bude živ z víry“.  

Dlouho jsem přemýšlel a vlastně stále přemýšlím jak tuto zprávu popsat a to jak těm, kteří jsou křesťané, tak těm, kdo křesťané nejsou. Pokusím se vám to ukázat na jednou příběhu. Pokud vás alespoň trochu pohorší, pak jste alespoň trochu pochopili milost.

Jeden člověk vyrůstal na chudé farmě. Miloval knihy a se svým okolím nikdy nesplynul. Pilně pracoval, studoval a nakonec se dostal na studium na prestižní universitu na Yale, kde studoval teologii. Pak šel na jeden sbor ve státě Mississippi, kde v té době zuřila rasová segregace. Protože se proti segregaci ostře stavěl, měl mnoho nepřátel. Jednou ho jeden člověk požádal: Zkuste mi deseti nebo méně slovy sdělit jádro křesťanského poselství. Tuto diskusi moderoval jakýsi novinář, který křesťany skutečně nemusel. Odpověď kazatele ho šokovala: Všichni jsme bastardi a Bůh nás stejně miluje. Prý si novinář spočítal, že dvě slova ještě chybí. Vybídl kazatele, zda nechce něco upravit, ale ten byl spokojený se svojí definicí. Jenže byl zde problém. Onen novinář byl nemanželským dítětem a celý život mu nadávali do bastardů, proto mu definice hodně vrtala hlavou.  Pár dní od interview se ve městě stala hrozná věc. Alabamský šerif zastřelil kazatelova 26letého přítele a to z naprosto nesmyslného důvodu. Navíc kulky postřelili i dalšího černocha a způsobili mu vážná zranění. Později tento kazatel napsal knihu Brother to a Dragonfly (Bratr vážky), kde je zaznamenán rozhovor, který po popisované vraždě proběhl mezi ním a novinářem. Cambell – tedy onen kazatel tento okamžik považuje za nejprůlomovější teologickou lekci, kterou dostal. Novinář se posadil proti Cambellovi a útočil na něj i v tomto tragickém okamžiku slovy: „Tak teď se podívejme bratře, jak tvoje definice obstojí. Volal jsem na ministerstvo spravedlnosti, na americkou unii občanských práv a svému právníkovi. Označil jsem smrt tvého přítele černocha za naprosté zhroucení zákonnosti, za porušení státních i federálních zákonů. Studoval jsem psychologii, etiku, a promýšlel tyto pojmy. Studoval jsem i novozákonní etiku. Jak si to v sobě všechno srovnáš?“ Kazatel mlčel. Pak se novinář zeptal. Byl ten, koho zastřelili bastard? Sice se jednalo o dobrého muže, ale je pravda, že všichni jsme zhřešili, všichni jsme se vzdálili a odcizili Bohu a všichni potřebujeme omilostnění od Pána Boha. V tomto smyslu ano, byl bastard. A pak se zeptal znovu – byl ten šerif bastard? Na to se odpovídalo mnohem snadněji. Pak se v knize píše: Potom si novinář přitáhl židli blíž, položil svou ruku na Cambellovo koleno a podíval se mu přímo do očí. Zeptal se ho: Kterého z těch dvou bastardů podle tebe Bůh miluje víc? Jeho otázka trefila kazatele do černého, jako šíp do středu terče. Píše: Najednou mi bylo všechno jasné. Všechno. Bylo to jak blesk z čistého nebe. Přešel jsem místnost, odkryl žaluzie a civěl do záře pouličních lamp a začal jsem plakat a smát se. Nechápal jsem, proč pláču a směju se. Pak jsem pochopil. Smál jsem se sobě, svojí dvacetileté službě Bohu. Představa, že někdo může zastřelit mého kamaráda a přes to všechno ho může Bůh milovat, pro mě byla nesnesitelná. Ale pokud to není pravda, pak neexistuje žádné evangelium, neexistuje žádná dobrá zpráva. Pokud to tak není, máme jen špatné zprávy a jsme ponechání napospas nemilosrdnému zákonu. Toho večera se Will Cambel dozvěděl něco nového o milosti. Dar milosti je darován těm, kdo si ho nezaslouží.

Milost potřebují rasisté stejně jako bojovníci za lidské práva, onen novinář stejně jako kazatel, Šerif stejně jako ten, koho zastřelil. Ježíš přišel pro bastardy. Kdo má pocit, že je dobrý člověk a že nepotřebuje odpuštění, ten se s Kristem nesetká. Z Boží strany bylo uděláno všechno – Kristus za nás zemřel a nabízí odpuštění. Zároveň ale něco musí být uděláno i z lidské strany – litovat toho, že jsem žil, jako kdyby Bůh nebyl, že jsem zhřešil a prosit ho o opuštění. Ne lacině, Bůh není automat na laciné modlitbičky, ale slibuje, že nikoho, kdo k němu v bolestech přichází, nezavrhne.

Pokud se s Kristem setkám, nejednou mohu zakusit, že svět není marnost, zároveň že mi nemůže naplnit moje nejhlubší potřeby. Mohu zakusit, že existuje jiná perspektiva než perspektiva slunce. Není to nutně perspektiva nebe, protože to je opět něco neosobního, ale je to perspektiva milujícího Boha – otce, který přišel, aby z těch, kdo mu byli odcizeni, kdo byli, poněkud tvrdě řečeno, bastardi, udělal svoje děti. A tato náruč milujícího otce je otevřena všem, kdo v pokání přichází…