Pokání a přeseknutí pout minulosti

I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: "Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme." J 3, 1 – 9

Pokud bychom měli tento text shrnout do jednoho slova, pak bychom řekli „pokání“. Slovo, které jsme v minulosti mnohokrát vyslovili a které nás už nemůže ničím překvapit. Jedná se o vyznání hříchů, které je spojené s tím, že svých hříchů skutečně litujeme a zároveň je dáváme do Božího světla s důvěrou, že nám budou odpuštěny a že nám je Bůh již nikdy nebude připomínat. Smyslem pokání pak je, že je člověk očištěn od hříchů a že je nad ním vyhlášena milost – tedy je mu odpuštěno. To se dobře poslouchá a možná to našim uším, zní trochu ohraně. Jenže hledal by milost někdo v církvi?

Pokud příběh znáte celý, pak víte, že když se Jonáš dozví, že by měla být milost zvěstována Ninivským a že Ninivští skutečně činí pokání, reaguje podrážděně. Ono se totiž dobře chápe, když pokání dělá tzv. slušný člověk, který nedělá tzv. velké hříchy, ale Ninivští to byla jiná liga. Představa, že tito lidé budou činit pokání, působila bizardně, protože se jednalo o velmi zvrácenou kulturu, která si z Jonášova pohledu zasloužila jediné - trest. Jenže Jonáš se stává tím, kdo vyhlašuje pokání a s ním spojenou milost. Dělá to, co by měla dnes dělat církev a potažmo my. Hovořit o Boží milosti, která se nabízí všem hříšníkům. Jenže někdy opak bývá pravdou. Slyšel jsem následující příběh, který dobře a zároveň smutně vystihuje, jak někdy působí církev.

„Přišla ke mně zubožená, nemocná prostitutka. Neměla domov ani peníze na jídlo pro sebe a pro svoji dceru. V slzách mi prozradila, že svoji dvouletou dceru prodává mužům k perverzním sexuálním praktikám. Za hodinu zneužívání své dcery si vydělala víc, než by si sama vydělala za celou noc. Tvrdila, že jí nic jiného nezbývá, protože potřebuje peníze na drogy. Stěží jsem vydržel poslouchat její nechutný příběh až do konce. Přinejmenším proto, že na mě naložila právní zodpovědnost a vystavila mě riziku obvinění ze spoluviny, protože zákon mě zavazuje upozornit na případy zneužívání dětí, o nichž vím. Nenapadalo mě nic smysluplného, co bych ženě mohl říct. Konečně jsem se jí aspoň zeptal, jestli někdy uvažovala o tom, že by vyhledala pomoc v církvi. Na úžas, který se v tu chvíli zračil v její tváři, do smrti nezapomenu. „V církvi?“ vykřikla. „Co bych tam proboha dělala? Už takhle je mi ze mě nanic! S nimi bych na tom byla ještě hůř!“ (Nekončící milost s. 7)

Tento příběh je smutnější o to, že Ježíš často tzv. velké hříšníky přitahoval, protože v jeho blízkosti cítili milost. Cítili se přijímaní. Nechci lamentovat nad tím, že mezi nás nechodí bezdomovci a prostitutky, protože vím, že služba jim i dalším lidem na úplném okraji společnosti je náročná, jen si kladu otázku, zda jsme lidé, kteří odráží Kristovu milost, a nebo zda spíše lidem nevytane při slovu církev „skupina pro ty nejsvatější“. Místo kam by šli, až když si svůj život dají do pořádku. Ano, vím, že je tento pohled někdy nespravedlivý, vím o stovkách a tisících křesťanech, kteří slouží lidem na okraji společnosti, kteří rozdávají milost, ale někdy hrozí i opak.  Jeden křesťanský poradce shrnul svoji profesionální dráhu takto: „Před mnoha lety jsem došel k závěru, že dvě nejzákladnější příčiny citových problémů mezi křesťany jsou jednak neschopnost a neochota přijmout Boží bezpodmínečnou milost a žít podle toho, jednak neschopnost předávat tuto bezpodmínečnou milost, lásku a odpuštění druhým lidem. Čteme křesťanské knihy, posloucháme kázání a věříme dobré teologii o milosti. Ale žijeme úplně jinak. Dobrá zpráva evangelia nepronikla do našich citů.“

Příběh o Jonášovi je svým způsobem provokace. Abychom si ho dovedli lépe představit, dejme si ho do Českých reálií. I po 70 letech se Češi nevyrovnali s odsunem Sudetských Němců. Čas od času někde propukne spor, zda se mají odsunutým a povražděným Němcům stavět pomníky. Argument proti je, že Němci nám toho udělali mnohem víc a tedy dobře jim tak. Asyřané byli v očích Izraelců něco jako Nacisté nebo Rusové pro nás, nebo spíše pro generace před námi. A nyní Bůh skrze Jonáše řekne, že se z toho, co dělali, mohou vyvázat skrze pokání! Že jim nabízí milost! To bylo pro Izraelce naprosto skandální! V církvi mluvíme o milosti, ale představa, že by ji obdržel majitel zdejšího kasína?! Někdo z mých kolegů!? Zaměstnanců?! Někdy nám hrozí to, co prožíval Jonáš a Izraelci k Asyřanům. Milost je jen pro někoho. Příběh o Jonášovi provokuje tím, že milost je pro všechny. Zároveň ale musí být někdo, kdo jim milost zvěstuje. Asyřané a po nich i další se o milosti nedozvěděli od andělů, ani přímo od Boha, ale od Jonáše, tedy člověka z masa a kostí.

Ještě jeden postřeh týkající se milosti. Lewis Smedes, profesor psychologie na Fullerově teologickém semináři napsal knihu, která se zabývá souvislostí mezi studem a milostí (Shame and Grace) Autor tvrdí, že identifikoval tři zdroje formující nežádoucí stud. Jedná se o: Světskou kulturu, náboženství bez milosti a rodiče, kteří nepřijali svoje děti. Světská kultura říká, že aby byl člověk přijatý, musí vypadat dobře, být příjemný a úspěšný. Náboženství bez milosti nám říká, že musíme dodržovat soustavu pravidel, abychom byli přijatu Bohem. Rodiče, kteří nepřijali své děti, buď svoje děti ponižují, a nebo jim, byť nechtěně, vyjadřují lásku, když nosí dobré známky nebo vyhrávají různé soutěže. Ve všech třech aspektech chybí milost. Izraelci by dobře chápali Jonášovu misi, kdyby se Asyřané nejdříve polepšili, a pak by jim Jonáš zvěstoval pokání a odpuštění. Jenže milost funguje opačně. Člověk prožívá pokání a až pak se mění.

Pokání má co do činění s naší minulostí. S tím, že se z Boží milosti od své minulosti odsekneme. Že je nám odpuštěno. Co může být tím, co nás svazuje z minulostí? Od čeho se potřebujeme oprostit? Někdy se slovem pokání přichází pocit, že se jedná o mechanický výčet hříchů. Někde si sednu a vypočítávám… Ano, může být, ale pojďme se na minulost, která potřebuje být uzdravena skrze Boží milost a Boží zásah podívat podrobněji.

Někdy, i po té, co jsme odevzdali život Kristu, pozorujeme, že něco není v pořádku, že v našem životě jsou stále dokola se opakující problémy. Že ne vše jsme dali do Božího světla. Jeden extrém je, že se začneme dopouštět někdy až morbidního sebezpytování a hledáme další a další hříchy. Druhým extrémem ale je, že některé věci neřešíme. Při tom je někdy potřeba dát je do Božího světla, dát je Bohu a prosit, aby jejich vliv zlomil a zrušil. Co mohou být oblasti, které souvisí s minulostí a které nás mohou svazovat?

Určitě to může být nějaký hřích. Může se ale jednat i o další oblasti, které je třeba vydat Bohu. Může se jednat o kletby, kdy kletbou se myslí jak doslovné kletby, které nad námi byli vyřčeny, tak i odsuzující a ponižující výroky, které jako kletby vlastně působí. Tyto výroky mohli utvářet naší identitu a mohou se s námi táhnout někdy celý život a trápit nás. Mnoho lidí má problémy se sebeobrazem, s vlastním tělem, protože kdysi slyšelo, že jsou tlustí, hloupí, neschopní a nesou si to celý život tím, že sami nebo skrze svoje děti dokazují okolí, že za něco stojí. Pokřivený sebeobraz se mj. ukazuje i tím, když nedokážeme přijmout ocenění. Slyšel jsem příběh jedné ženy, které celý život vracelo, jak se jí v třídě smály, že je tlustá. Když došla k tomu, že toto musí vyznat, jinak nedojde k osvobození, nedokázala vyslovit, odpouštím vám. Pak se tak stalo, rozplakala se, cosi se v ní prolomilo, a když odpustila, došlo u ní k proměně.

Další oblastí, která je někdy potřeba vyznat je a která může být překážkou požehnání je, když se někdo v minulosti zabýval magií, a to jak bílou tak černou, nebo pokud byl pod vlivem lidí, kteří se magií zabývali. Myslím, že máme tendenci tyto oblasti podceňovat, vůbec je nebrat vážně. A to nejen magii, ale i horoskopy, amulety atd. Možná namítnete, že nechcete vidět ďábla za každým rohem. Náš problém je, že ho nevidíme za žádným rohem. Jak se díváme na tyto oblasti, dobře ukazuje svědectví dr. Mortona Kasleye, který napsal knihu Dějiny uzdravování v církvi. Popisuje, jak svolal v jednom městě debatu na téma uzdravování a modlitby. Na pozvání přišlo 80 procent lékařů a až na jednoho všichni odpověděli. Z kléru odpověděla sotva polovina a přišlo 30 procent. Závěr tohoto člověka byl, že ortodoxní nebo liberální křesťané mají minimální zájem o tyto věci. Možná ale i toto je jeden z důvodů, proč je mezi námi tolik psychických nemocí a proč ortodoxní a liberální církve moc nerostou. Netvrdím, že řešením je druhý extrém, typu hnutí víry, ale i my bychom měli přemýšlet, zda není něco s námi špatné.

Někdy je třeba zrušit negativní duchovní a psychická pouta. Konkrétně škodlivou duchovní identifikaci se svými rodiči. Nejde o to nemít je rád, ale prostě to, co je v desíti letech žádoucí, je později zhoubné. Někdy je třeba přehnané psychické pouto přeseknout modlitbou. Je totiž mnoho typů vztahů, které omezují naší svobodu a to včetně vztahu k rodičům, a nebo jiným lidem, kdy se od nich nejsme schopni odpoutat.

Derek Prince hovoří o několika kategoriích hříchu, které nás mohou spoutávat a mít na nás vliv.

-       Uctívání falešných bohů (mamon, kariéra)

-       Neúcta k rodičům

-       Utlačování lidí, zvláště slabých

-       Nezákonný a zvrácený sex

Toto všechno nás může nějak duchovně spoutávat a je třeba to přeseknout, vyznat, zbavit se věcí, které nás s minulostí spojují a zároveň se spolehnout na Boží milost. I toto může být součástí pokání. Někdy na to stačíme sami, někdy potřebujeme někoho, kdo nám pomůže.

Vím, že jsem otevřel oblasti, které překračují knihu Jonáš. Nicméně se týkají podobných oblastí jako Jonáš a to milosti a pokání. Jedno bez druhého nejde. Tam, kde přichází pokání, přichází osvobození a milost. Tam kde je milost, není strach z pokání. Zároveň ale někdy pokání vede k hlubším souvislostem v našich životech.

Přál bych si, abychom mohli v hojnosti prožívat Boží milost a to jak od Boha tak mezi sebou. A abychom mohli žít v duchu pokání, které nás nepovede ke smutku, ale k větší radosti s Pána Boha.

1.    Existuje ve tvém okolí někdo, o kom si „fakt nedovedeš představit“, že by mohl přijmout Boží milost? Proč?

2.    Máš někoho, za koho se pravidelně modlíš, aby uvěřil?

3.    V textu v souvislosti s milostí zaznělo: Lewis Smedes, profesor psychologie na Fullerově teologickém semináři napsal knihu, která se zabývá souvislostí mezi studem a milostí (Shame and Grace) Autor tvrdí, že identifikoval tři zdroje formující nežádoucí stud. Jedná se o: Světskou kulturu, náboženství bez milosti a rodiče, kteří nepřijali svoje děti. Světská kultura říká, že aby byl člověk přijatý, musí vypadat dobře, být příjemný a úspěšný. Náboženství bez milosti nám říká, že musíme dodržovat soustavu pravidel, abychom byli přijatu Bohem. Rodiče, kteří nepřijali své děti, buď svoje děti ponižují, a nebo jim, byť nechtěně, vyjadřují lásku, když nosí dobré známky nebo vyhrávají různé soutěže. Ve všech třech aspektech chybí milost. Zkuste nad tímto chvíli diskutovat, a jak se vy snažíte tento popisovaný koloběh zlomit?

4.    Na str. 3 – 4 jsou popsány některé oblasti, které nás mohou negativně ovlivňovat o poté, co jsme prožili Boží milost a pokání. Vyjmenujte je a odpovězte na otázku, zda jste se s některou vyrovnávali, a nebo vyrovnáváte. Modlete se pak za jejich zlomení, vyřešení (zlomení pout minulosti).

5.    Myslíš, že je 13ky sborem milosti? Proč ano, proč nikoli? Co by bylo dobré změnit?

6.    Co tě z této kapitoly nejvíce zastavilo a proč?