Křest Duchem Sk 1

První knihu, Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku  až do dne, kdy v Duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu; jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím. Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: "Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní. Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" Řekl jim: "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země." Sk 1, 1

Představte si, že máte někam jít, něco vykonat, něčeho dosáhnout a někdo vám řekne, ještě počkej. Ještě něco potřebuješ, a dokud to nedostaneš, nevycházej, nedělej to. Třeba počkej, až se to naučíš, nebo počkej, než dostaneš nějaký lék, bez kterého tvoje tělo nezvládne zátěž. Text, který čteme, je vzpomínka na to, co Ježíš říkal učedníkům po jeho zmrtvýchvstání a před nanebevstoupením. Ježíš svoje učedníky instruuje a říká jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, a to až do doby, kdy budou pokřtěni Duchem svatým. O pár vteřin později se Ježíš ještě jednou zmíní o Duchu svatém, tentokrát mluví o tom, že dostanou sílu Ducha svatého. Co znamenají Ježíšova slova o křtu Duchem a o síle Ducha? Abychom tomuto přišli na kloub, musíme se nejdříve podívat na to, co vlastně v Ježíšových dobách znamenal křest, protože to nám pomůže pochopit, jak uvažovali ti, kdo Ježíše slyšeli. Křest nevymysleli křesťané. Původ je spatřován v židovství v obřadných rituálech symbolizujících očištění. Byl určen pro všechny, kdo neměli židovský původ a kdo se rozhodli přijmout židovskou víru. Pokud se tak stalo, pak tito konvertité byli ponořeni do tzv. mikve, což doslova znamená „sebrání“ nebo „shromáždění“ (vody).  Muži chodili a chodí do mikve ale i před některými svátky za účelem duchovní přípravy a očisty. Když dnes přijdete do moderní synagogy, pak mikve vypadá jako bazén, ve kterém křtí křesťané. Důležitá ale je myšlenka, že křest navazoval na židovskou tradici spojenou s očišťováním a s přestupem na židovskou víru.  Samotné řecké slovo křest (babtisma) znamenalo ponořit a snad se původně používalo při barvení látek, které se museli ponořit do barvy.

Když vidíme, v jakém významu mluvil např. Pavel o křtu, potom se často jednalo o podobný obrat, jako kdybych vám řekl, musíte se se mnou ztotožnit, ale řekl bych to slovy, musíte se do mě pokřtít.

Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?

Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Řím 5, 2 – 5

Čteme, že jsme byli pokřtěni v Krista a v jeho smrt. Pokřtěn do Krista může znamenat něco jako být naroubován. Člověk uvěří a Kristus se stane součástí jeho života. Děje se něco podobného, jako když se naroubovaná větvička stává částí stromu, kdy od něj bere životodárnou mízu. Pak se hovoří i o pokřtění do jeho smrti. Tedy v Kristu umíráme moci hříchu, který vede k smrti. Pavel tento proces sjednocení, který nazývá křest v Krista a v Kristovu smrt potom shrnuje do slov – byli jsme s Kristem sjednoceni. Je to jako když pomoříte látku do červené vody, tak se najednou tato barva stává součástí látky. Křest zde tedy ukazuje na propojení, sjednocení, ztotožnění.

Ježíš slovo křest používá ale i o svém utrpení: Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! Lk 12, 50 Do tohoto utrpení má být „ponořena“ (pokřtěna), Ježíšova bytost. Jinde když se učedníci hádají, kdo bude první v nebeském království, je Ježíš usadí, a řekne jim, "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Mk 10, 38 Jinými slovy i vy projdete utrpením…

Všechny tyto významy ukazují na ztotožnění, sjednocení. Je zder ale ještě jeden význam křtu, s kterým přichází Jan Křtitel.

Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Mt 3, 4 – 6

Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Mt 3, 11

Když přichází Jan Křtitel, křtí vodou, tak jak se to dělalo v některých skupinách židů a sám říká proč tak činí. Mluví o pokání. Zároveň mluví o tom, že on křtí pouze vodou, tedy jedná se o očistný symbol. Najednou ale ukazuje na to, že se změní médium, ve kterém se lidé křtí a i ten, kdo bude křtít. Křtít bude Kristus, tedy ten, na nějž Jan ukazuje a to, čím se bude křtít, nebude voda, ale Duch svatý. Tak jako se voda lila na křtěnce, tak bude vylit Duch na nové věřící. Nebo tak jako se ponořovali křtěnci do vody, tak budou ponořeni do Ducha svatého. Jde o to, že když člověk uvěří v Krista, rozhodne se následovat Krista, nově se narodí, pak dostává dar Ducha svatého. Duch svatý se stává jeho součástí. Proto Pavel později píše:  Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. 1 Kor 12, 13

Tedy všichni, kdo jsme uvěřili, byli jsme jedním Duchem pokřtěni. Když Kristus hovoří o svém odchodu, pak říká, nenechám vás tu samotné, ale pošlu vám Ducha. Duch svatý se stává tím, kdo nám zpřítomňuje Krista. Minule jsme četli o tom, jak Štěpán je plný Ducha, umírá na popravišti, a co vidí? Vidí Krista.

Když se vrátíme na začátek knihy Skutků, pak Ježíš slovy přijmete křest Duchem, hovoří o tom, čekejte na to, až dostanete dar Ducha svatého nebo budete naplněni Duchem svatým. A to se pak stane o Letnicích. Ano, děje se to jednorázovým způsobem, který kdyby se děl v dnešní době, asi by křesťanství přitahovalo ty, kdo mají problémy s jazyky. Čteme, že na místo, kde byla shromážděná církev, sestoupil Duch svatý a najednou lidé mluvili srozumitelnými jazyky, které se nikdy neučili. Lidé z jiných národů jim rozuměli a oni jim vykládali, co mezi nimi koná Bůh. Dostáváme se do podobné situace, jako v knize Skutků již několikrát. K absurditě toho, když něco chceme mechanicky opakovat. Když mechanicky přenášíme zkušenost jedné skupiny lidí na současnost. Bůh konal a koná zázraky, sami jsme toho byli svědky. Ale pokud by křest Duchem automaticky znamenal mluvení v jazycích, pak ale berme Bibli doslova. Tedy ve Skutcích čteme o běžných dialektech, kdo byl pokřtěn Duchem by měl tedy mluvit třeba Čínsky…

Je zde ale mnohem důležitější věc. Řečeno s Pavkem, my všichni jsme byli pokřtěni Duchem a to když jsme uvěřili. Stejné říká Ježíš Nikodémovi – musíš se narodit z Ducha. Apoštolové měli skvělé zkušenosti s Kristem, prošli školou nejlepšího učitele a lídra, který kdy žil, měli informace z první ruky, nebyli dokonalí, ale měli tu nejlepší školu a přesto jim Ježíš musí říci – dokud nebudete pokřtěni Duchem, dokud nepřijmete dar Ducha svatého, čekejte. Toto se odehraje v okamžiku, kdy slyší Petrovo kázání, kdy jsou zasaženi v srdci a kdy se ptají, co máme dělat. Petr říká, obraťte se, čiňte pokání, jinde bychom slyšeli, věřte v evangeliu, rozhodněte se následovat Ježíše a dostanete dar Ducha svatého. Tím nijak nepopírám další zkušenosti s Duchem svatým, jakkoli silné, zároveň ale my všichni jsme byli Duchem pokřtěni.

Vraťme se ale k tomu, proč měla církev čekat na vylití Ducha. Protože církev bez Ducha je bezduchá. Co tím myslím. Myslím tím to, že může fungovat, může vykonávat řadu hezkých aktivit, může fungovat jako jakákoli jiná nezisková organizace, může se scházet, mít kostely, budovy, aktivní lid, ale přesto se nejedná o církev, ale jen a pouze o neziskovku (a někdy i ziskovku). Důvodem je, že v ní nejsou obrácení lidé a tedy i to, že církev není vedená Duchem. Zápas, který vedeme, je, aby Duch svatý, kterým jsme byli pokřtěni, když jsme uvěřili, v nás i působil. Ducha můžeme uhašovat, můžeme jej zarmucovat. Uhašujeme jej tehdy, když neděláme to, co máme, zarmucujeme jej, když děláme to, co nemáme. Je-li to tak, najednou myslíme jen tělesně. Najednou naše chování ale i myšlení není ponořeno do Krista a proto v nás je Duch potlačen.

Když Ježíš hovoří o vylití Ducha, učedníci si to spojí s politickou vládou. Jenže Ježíš ukazuje, že boží království není omezeno teritoriem ale ani rasou a zároveň že se bude šířit – čteme, že učedníci budou svědkové v Jeruzalémě, v Judsku, Samaří až do všech končin země. Přesně v tomto pořadí pak v knize Skutků vidíme, jak se děje podobné jako o Letnicích. Zároveň je tam vždy přítomen Petr. Mimochodem proto když vidíte obrázky apoštolů, pak Petr často drží klíč. Bůh si Petra používá jako zvěstovatele toho, že Kristus odešel do nebe k Otci, zároveň že církev potažmo jednotliví dostávají dar Ducha svatého. Když Petr tento úkol splní, již o něm ve Skutcích není ani slovo.

Pro nás ale zůstává důležitá výzva – budete pokřtěni Duchem a co? Budete mi svědkové. Co dělá svědek? Mluví o tom, co viděl a zažil. Nevidí věci vždy zcela objektivně, hodnotí je ze své zkušenosti, ale to nijak nesnižuje jeho svědectví. Zde je důležité to, že svědek mluví nikoli o sobě, ale o Kristu. Svědek by se za své svědectví neměl stydět a zároveň to, co předává, by měla být jeho autentická zkušenost, nikoli cosi z druhé ruky. A k tomu vlastně práce Ducha svatého vede, potažmo křest Duchem vede - ke svědectví o Kristu. A pokud tento záměr církev ztrácí, dostává se do problémů. A naopak – pokud tento záměr církev plní, plní svoje poslání. Poté, co na učedníky sestoupí Duch svatý, stejný Duch, kterého máme my, začnou se dít věci. Možná si klademe otázku, zda neztrácíme v porovnání s prvními křesťany mízu. Chtěl bych na závět přečíst pár slov, které se týkají mládí, ale které se týkají i toho, co v nás může vypůsobovat Duch, který dává život.

Člověk nezestárne tím, že zde je již řadu let. Zestárne tím, že opustí svůj ideál. Léta mohou přidat vrásky na jeho kůži, ale opustí-li člověk svůj ideál, objeví se vrásky na duši. Starosti, obavy, pochybnosti a zoufalství jsou nepřátelé, kteří nás pomalu ohýbají až k zemi a obracejí nás v prach, ještě než zemřeme. Mladí zůstanete, dokud budete otevřeni vůči všemu, co je krásné, dobré a úžasné, dokud budete schopni přijímat poselství jiných mužů a žen a Boha. Nastane-li den, kdy vás přemůže hořkost a pesimismus a kdy vás bude sžírat zoufalství, pak nechť je Bůh milostiv vaší staré duši.

Zde se jedná o mládí, ale rozšiřme to a přemýšleje o Duchu svatém, který obnovuje život, který zapaluje, dává vášeň pro Boží věci a vede nás k Bohu, který se pro nás skrze Ducha stává Otcem. Přál bych si, abychom, řečeno s Pavlem, my, kdo jsme byli Duchem pokřtěni mohli od něj nabírat další sílu a obnovu. Pak budeme stárnout tělesně, ale obnovovat se duchovně.