Dary Ducha

Římanům 12:1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. 2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. 3 Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. 4 Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, 5 tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. 6 Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. 7 Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. 8 Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí. 9 Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. 10 Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.

1 Korintským 12:1 Pokud jde o duchovní dary, bratří, nechtěl bych vás nechat v nevědomosti.

2 Pamatujete se, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám.

3 Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: "Ježíš buď proklet", a že nikdo nemůže říci: "Ježíš je Pán", leč v Duchu svatém. 4 Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; 5 rozdílné služby, ale tentýž Pán; 6 a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. 7 Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. 8 Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, 9 někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, 10 někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. 11 To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. 12 Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.

Efezským 4:11 A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, 12 aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, 13 až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.

Jedna z charakteristik Ducha svatého je, že rozdává svoje dary. Čteme o nich na několika místech NZ, kde je přímo jejich výčet. Problém je v tom, že je zde vždy jedno slovo a žádný popis nebo vysvětlení, o co se vlastně přesně jedná. Leccos si lze domyslet, nicméně jsme ponechání v tom, abychom si domýšleli, co např. znamená mít dar víry, pohostinství, dávání, vyučování atd. Víme, jak se projevuje, když je někdo pohostinný, když umí vyučovat, když dává, nicméně stejně je otázka, jak se např. liší učitel roku od toho, kdo má dar vyučování. Jak se liší dávání křesťanské od toho, když je někdo prostě štědrý. Existuje dar jazyků, jenže ten existuje v každém velkém náboženství. Je dar uzdravování, jenže uzdravují i léčitelé. Čím jsou dary Ducha specifické a máme o ně vůbec usilovat?

Když pozorně čteme texty, která dary Ducha vyjmenovávají, pak si všimneme, že jsou zarámovány jinými texty, které se týkají jednoty a lásky. Po výčtu darů je v Římanům výzva láska ať je bez přetvářky. V 1 Kor následuje slavný text 1 Kor 13 tzv. velepíseň lásky. V Efezským je psáno hned po výčtu darů, o jednotě. Tedy všechny tyto dary jsou zarámovány láskou, jednotou, společenstvím církve. Když dostaneme nějaký dar, potom ho dostáváme proto, aby nás nějak obohatil. Př televize, fotbalový míč. U duchovních darů je rozdíl. Dary dostáváme proto, aby bylo obohaceno tělo Kristovo, tedy církev. Jedná se o zvláštní logiku, protože když něco mám, mám to pro sebe, pro svoje obohacení a radost. Zde se píše, že je to pro druhé a ještě specifičtěji, pro církev. I proto je výčet darů zarámován láskou. Ono jde i o to, že některé s uvedených darů jsou hezky viditelné a každému z nás hrozí určitý exhibicionismus, snaha na sebe strhnout pozornost, dělat se duchovnějším atd. 1 Kor.1:6 vs. 1 Kor.3:1

1 Korintským 1:6 Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno, 7 takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus. 

VS

1 Korintským 3:1 Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. 2 Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést - ani teď ještě nemůžete, 3 neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé?

– Korinští měli mnoho z darů, ale nakonec jim Pavel napíše, myslíte tělesně, to co děláte není z Ducha, byť dary máte. Jenže vám chybí charakter, který se více projevuje na ovoci Ducha.

Oním regulativem aby se tak nestalo je láska. Je to láska, která hledá, co prospívá druhému. Jinak se z daru stává jen nástroj k sebeprosazení. Východiskem přemýšlení o darech Ducha je vlastně myšlena, jak tím, co mi PB svěřil, mohu přispět k budování jeho těla? Církve?

Když se na dary Ducha díváme podrobněji, pak vidíme, že je lze rozdělit na dva druhy. Jedním rozdělením jsou dary nadpřirozené a přirozené. Někdy jsme v pokušení ke slovu přirozené přidat slovo „jen“. Jsou jazyky, uzdravování, proroctví, působení mocných činů a oproti tomu dávání, vyučování, evangelizace, pohostinství. Asi není třeba dodávat, že toto je omyl a že obojí je pro církev důležité. Dále vidíme, že jsou dary řeči – vyučování, evangelizace, proroctví a dary samaritánské – pomoci, dávání atd. Opět oba druhy, skupiny jsou pro církev nezbytné a potřebné.

Není příliš mnoho věcí, o kterých by v Bibli bylo napsáno, že o ně máme horlivě usilovat. Tato výzva se vyskytuje právě ve spojení s dary. Vím přesně, jak vypadá horlivé usilování – aniž bych k tomu potřeboval nějaký popis v Bibli. Prostě když mi o něco jde, tak po tom jdu. Myslím na to, podřizuji tomu svoje myšlení, hledám způsoby jak toho dosáhnout. A o to jde i zde. Pavel píše, nebuďte troškaři, chtějte od Boha dary, které dává, modlete se za ně. Pokud je vidíte u druhých, sdělte jim to. V této souvislosti je jedna zvláštní zmínka – každému byl dán nějaký dar. Možná si někdo řekne, že to co tady říkám je skvělé pro kazatele, pro tzv. zapálené křesťany, pro jakési duchovní nadšence, ale Pavel zde nekategorizuje. Píše, že každému byl dán nějaký dar. Nikdo z nás se tedy nemůže vymluvit, že jeho se to netýká. Otázka zní, jak to poznám. Třeba podle toho, kde cítíš, že to hoří srdce. Podle toho, jak tě vidí druzí. Osobně si myslím, že jejich výčet není celý, že PB dává darů více, že tímto reaguje i na nové výzvy doby, potřeby církve a světa. S tímto souvisí otázka, kterou jsem položil na začátku – v čem jsou jiné? V tom, že je chceme použít pro oslavu PB, pro růst Kristova těla, že jimi chceme sloužit druhým. Problém v tom, že i ze služby druhým se může stát zcela sobecká seberealizace a zdroj sebepotvrzení. Proto jsou někdy největší problémy s těmi, kdo jsou zároveň velmi obdarovaní a schopní. Ti to o sobě jednak vědí a jednak si nechtějí nechat mluvit do své služby. Jenže je-li to tak, vytrácí se láska a dochází k tomu, že dar se stává spíše problémem. Zde potřeba, aby člověk byl otevřený na kritiku a hlavně aby chtěl, aby jeho služba byla v kontextu celého Kristova těla.

Není čas všechny dary Ducha vykládat a vysvětlovat. Spíše bych byl rád, kdybychom o tyto dary usilovali. Toto ale začíná nikoli tak, že se modlím, Pane obdaruj mě a já podle toho budu sloužit, ale spíše já chci sloužit, chci abys jsi skrze mne obdarovat druhé a proto chci, abys mě dal k tomu i svoje obdarování.

Římanům 12:1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba – až poté Pavel přichází s výčtem darů.

Problém okolo darů Ducha byl a je v tom, když začneme rozlišovat, které jsou důležitější a které méně, když se staly měřítkem duchovnosti, když se obdarování stanou cestou k sebeprosazení, k prosazení našeho ega, když přestaneme vnímat potřeby druhých.

Dva příklady – evangelizace – nakonec výzva a pak nějaká doba k osobní meditaci. Měl jsem jednu z nejlepších kapel. Poprosil jsem, aby ztlumily nástroje… Nestalo se tak, protože šlo o ně. Přišli dělat koncert. Toto špatný příklad. Naopak dobré zkušenosti… s těmi, kdo to třeba tak neuměli, ale chtěli pomáhat lidem v uctívání.

Ve sboru – nikomu Bůh nedal všechny dary, proto jsme na sobě závislí a až spolu můžeme tvořit Kristovo tělo.

Hledejme, jaké dary máme, povzbuzujte ty, u kterých nějaké obdarování vnímáte. Horlivě o dary Ducha usilujme. Pak i naše služba bude mít nový a lepší rozměr.