Chození Duchem Ř 8

Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.

Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.

Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím;

když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. Řím 7, 15 - 25

Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.

 Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Řím 8, 1 – 16

Každá dvě tělesa o hmotnostech a , která můžeme dostatečně přesně aproximovat body, nebo jsou sféricky symetrická (jak vyplývá z Gaussovy věty) na sebe působí gravitační silou přímo úměrnou hmotnostem těles a nepřímo úměrnou čtverci jejich vzdálenosti.

Otázka, kterou bych vám rád položil – co mají tyto dva texty společného? Oba dva se týkají gravitace. První se týká duchovní gravitace, druhý fyzikální gravitace.

Nemusíme mít znalosti fyziky, abychom gravitační zákon znali. I když ho neumíme přesně definovat, všichni se s ním čas od času setkáváme a občas nás i fascinuje – třeba když vzlétá mnohatunové letadlo. Chápeme, jak to funguje, ale stejně… fascinuje nás, když překonává zákon gravitace, když se překonává síla, která táhne letadlo k zemi.

Dnešní text se týká toho, jak nám D. sv. pomáhá překonávat určitý druh gravitace. O co vlastně jde. Čteme zde, že existuje jakýsi zákon hříchu a smrti. Jak tento zákon vypadá, čteme v předchozí kapitole. Jde o to, že máte upřímnou snahu se polepšit, dokonce se vám to občas i daří. Plníte modrý život, nemluvíte sprostě, nekradete, odvádíte daně, i když jedete tramvají ve dvě ráno a nikdo v ní není, vy jedete jen jednu stanici, stejně si štípnete lístek, snažíte se nekřičet na děti nebo nebýt drzí na rodiče, jste milí na kolegy v práci, ale stejně zjišťujete, že to není ono. Víte, že byste mohli být ještě lepší. A tak se snažíte ještě víc, procházíte sebezdokonalovací kurzy, dáváte na charitu, modlíte se, jenže stejně se čas od času přistihnete, že to není ono, a když se nepřistihnete vy, vědí to o vás vaši nejbližší. Postupně docházíte k následujícímu problému – i když jste dobří, problém je nikoli s tom, že máte málo dobrých skutků, málo snahy, problém je v naší přirozenosti. Stejně nakonec zjistíme, že naše motivace někdy není dobrá, že občas nemáme rádi, že jsme byli lhostejní, že jsme nepomohli, i když jsme měli atd. Jako by i v duchovním světě existovala jakási gravitační síla, která nás táhne dolů a kterou Pavel nazývá naše tělesnost nebo naše přirozenost nebo zákon hříchu. I když víme, co máme dělat, souhlasíme s tím, stejně to neděláme. Můžeme s tím bojovat, můžeme se měnit, ale pokud je naše přirozenost špatná, stejně se nakonec ozve. I když s tím bojujete, je to podobné, jako kdybyste chtěli bojovat s gravitačním zákonem. Ten zde bude stále a nakonec nás vždy stáhne ke dnu. Toto se ale netýká jen toho, jak se chováme, co děláme, ale i dalšího stáhnutí a tím je smrt. I ta si nás – podobně jako gravitace, vždy přitáhne.

Jenže existuje i zvěst, která hovoří o tom, že existuje jakýsi zákon Ducha, který překonává popisovanou duchovní gravitaci. Tak jako rychlost a tvar křídel u letadla vynese mnohatunový kolos nad zem, tak Duch svatý nás uschopňuje popisované stahování ke dnu překonat a my najednou nemusíme otročit svému sobectví a hříchu.

Jak se to děje? Když člověk uvěří v Krista, dostává dar Ducha svatého. Není možné být křesťanem a nemít Ducha svatého. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Díky tomu, že jsme přijali Krista, a že máme Ducha svatého, tedy patříme Kristu a máme naději pro věčný život. Jenže Duch svatý nás oživuje i pro Boží věci. Vraťme se ke gravitaci. Jak jsme četli, naše přirozenost není dobrá. Můžeme jí potlačit, nedat jí prostor, ale stejně přirozenost zůstane přirozeností. Jak tedy dát prostor Duch svatému a jak nás Duch vede?

Poté, co jsme přijali Krista a stali se křesťany, získali jsme určité vybavení, určitý vnitřní azimut, který nám dává novou citlivost na Boží věci a na Boží vedení. Když následujeme Krista, tato citlivost se prohlubuje, pokud nikoli, pak tuto citlivost ztrácíme. Máme stále Ducha, ale ten nepůsobí. Každý člověk je někým nebo něčím veden. Myšlenka, že jsme svobodní, co se rozhodování týká, je mýtus. Každý den na nás vyskočí stovky reklam, nabídek, myšlenek a není síla, která by tomu odolala. Dokonce bych řekl, že jsme dnes mnohem více zpracováváni, než tomu bylo za komunistické ideologie. Asi víme, že existují celé strategie k ovlivnění masy, jejíž jsme součástí. Proto je i dnes tak aktuální, když Pavel hovoří o tom, že vždy k někomu nebo něčemu tíhneme. Otázka nestojí, zda k něčemu tíhneme, ale k čemu. Toto není černobílé vnímání světa, ale realita. Bible potom hovoří o tom, že buď k věcem tohoto světa, nebo k věcem Božím. Tím není řečeno, že buď žiju v klášteře, nebo ve světě, ale podle čeho hodnotím a vidím svět kolem sebe, podle čeho se rozhoduji, na základě čeho jednám. Duch svatý v nás má křesťana směrovat k Božím věcem.

Pokud jsem uvěřil, mám Ducha svatého a pokud chci zakoušet jeho moc, a působení ve svém životě, jeho pomoc při překonávání gravitační síly, pak je zde několik rad a poselství. První je – sám to nezvládneš. Čteme o lidech, kteří jsou živi jen z vlastní síly. Někdo jí má víc a proto vyskočí více, někdo méně, ale každého si gravitace přitáhne. Vždycky narazíš na svoje limity, na svůj hřích. Proto je potřeba druhý krok a tím je nechat se vést Duchem. Je to podobný princip, jako když se topíte. Prý se vám dá pomoci až tehdy, když se přestanete snažit, když se plně odevzdáte do rukou záchranáře. Existuje nějaká technika? Kdyby existovala, dávno by na ní někdo přišel. Nakonec toto existuje ve východních náboženstvích – třeba v józe. Kdo chce, ten může díky některým technikám uvést svoji mysl, tělo a ducha do náležitého stavu. Jenže křesťanství s ničím takovým nepřichází a pointa tohoto kázání nebude jakýsi křesťanský lotosový květ. Spíše bych chtěl ukázat na jiný postup, který jsem nazval otevření stavidel, aby Duch svatý mohl proudit.

Z logiky texty plyne, že existují určité zábrany, gravitační síly, aby v nás Duch, který nám byl dán, mohl pracovat. Pak ho sice máme, ale moc to není vidět a my stále dokola podléháme tomu, co je popsáno jako tělesná přirozenost. Jak tedy uvolnit stavidla? Jak nabrat rychlost a vítr?

První stavidlo je popsáno slovy ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné. I když uvěříme, i když přijmeme Ducha svatého, stejně nám hrozí, že naší modlitbou bude buď vůle má jako v nebi, tak i na zemi. Proto je jedním z kroků předání mojí vůle do Božích rukou. Jak poznáme, že jsme ochotni řídit se vůlí PB? Otázka: Kdy naposledy jsme zažili Boží oslovení a něco jsme na tomto základě udělali jinak? Bůh oslovuje jak skrze svoje slovo, tak skrze druhé. Jak reagujeme na to, když nám někdo něco vytkne? Pokud jsme zvyklí dělat si, co chceme, pak je naše reakce jasná - vlezte mi na záda. Já si budu dělat, co chci. Druzí nejsou Bůh ani Duch svatý, ale i na ochotě naslouchat, nechat se korigovat, nechat si poradit se ukazuje naše svoboda od sebe samých. Tedy první stavidlo je postoj ne moje, ale Boží vůle se staň.

Druhé stavidlo - Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Sobci nemohou být vedeni Duchem, protože jejich hlavní otázkou a problémem jsou oni sami, nikoli Bůh a jeho věci. Augustin popisuje člověka ve hříchu slovy: „Člověk zakřivený sám do sebe, tedy uzavřený a neschopný navazovat vztahy s lidmi i s Bohem, který nemůže plnit přikázání lásky“. Sobec může dělat dobré věci, ale nakonec veškerá motivace jsem jen já sám. Je-li to tak, Duch svatý v nás nepůsobí.

Třetí stavidlo - Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.

V podstatě zde je jen jiný odstín sobectví. Jakoby tyto texty ukazovaly, že to, co brání Duchu svatému v práci je sobectví a soběstřednost. Jak jí poznáme? Je to postoj mám svoje nároky, svoje práva, svoje požadavky, svoji rodinu a druzí ať mi vlezou na záda. Asi nejznámějším ztělesněním sobectví je Moliérův Harpagon. Moje milované peníze, oni mi tě vzali. Pro mě všechno na světě skončilo, co bych na světě ještě dělal? Je konec, moje smrt, už mě hodili do jámy. Nejde až tak o peníze, jako o sobce, člověka soustředného na sebe sama, který nakonec zůstane zcela osamocený, protože se celý život soustředí výhradně na sebe. Problém je, že takto nepoznáte působení Ducha ve vás. Stará chasidská moudrost říká toto: Co děláš sám pro sebe, není Dílem Ducha svatého. Co děláš pro druhé, dílem Ducha svatého je. Duchovní práce tě vede k tomu, aby ses oddal duchu služby. Záměr je vždy týž: pomoci druhému v nouzi.

Opakem všech zmiňovaných stavidel je vydat svoji vůli, rozhodování Bohu. Je to každodenní svěřování  života do rukou Otce. Mnohokrát to znamená překročení určité zóna komfortu. Krok víry do oblastí vztahů, odpuštění, závislostí a dalších věcí. Když toto uděláme, začneme pociťovat působení Ducha svatého. Duch začne vypůsobovat proměnu našich osobností. Najednou už nepůjde o to více se snažit, ale více důvěřovat. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. Najednou v našem životě nevládne strach, ale důvěra k Otci. A toto vypůsobuje Duch svatý. Jakmile mizí strach, přichází obrovská vnitřní svoboda. Najednou tolik neřeším, co druzí, co moje okolí, co moje ego. Mnohem více řeším, co na to můj milující otec.  Zároveň tímto ve svém životě uvolňuji sílu pro působení Ducha svatého.

Myslím, že určitý deficit co se Ducha svatého týká, je v tom, že jsme někdy příliš zakřiveni do sebe, někdy nás příliš svírá strach a jen málo vnímáme Boha jako milujícího otce.

K překonání duchovní gravitace tedy vede nikoli ještě více napřít síly, ale odevzdat se do ruku milujícího otce. Asi si řeknete – to je hrozně abstraktní.  Jenže Pavel ani Bible nám nějaké know-how prostě nedává. Zároveň ale vím, jak jsem na sebe citlivý, jak si chci dělat, co chci, jak se zakřivuji sám do sebe atd. Bůh skrze Ducha nás učí, nech toho, dej mi sám sebe a pak se začnu dít věci…