Jak daleko je Bůh?
Bůh vzdálený nebo příliš lidský?
Když přemýšlíme nad vzdáleným nebo blízkým člověkem, potom nemusíme mít na mysli jen fyzickou blízkost. Určitě i ve vašich životech existují lidé, o kterých byste řekli, že jsou vám blízcí a přesto je nevidíte. Možná důležitější je, že s nimi komunikujete. Otázka je, co to znamená být blízko Bohu a co znamená že Bůh je blízko mne. Blízkost člověka bychom popsali, ale jak popsat blízkost Boží? Termín „vztah s Bohem“ je v našich kruzích častý, nicméně je známo, že právě ty nejběžnější termíny se často definují či popisují velmi těžko. Pokusím se alespoň trochu se přiblížit co to znamená blízký a daleký Bůh.
Když zemřel ve svých 39 letech Pacal, v jeho kabátě se našel zašitý lístek, na němž první věta byla následující: „Ne Bůh filozofů a učenců, ale Bůh Abrahamův, Jákobův a Izákův“. Tedy řečeno našimi slovy – ne Bůh daleký, ale blízký, osobní. Možná ještě jedna věta od zmiňovaného muže, která nám naše téma více přiblíží: „Veškeré naše vhledy mohou dospět jen tam, kde poznáváme, že v sobě samých nenajdeme ani spásu, ani pravdu. Filozofové to slibovali, ale nedokázali to.“ Jinak řečeno – člověk není a ani nemůže být původcem pravdy ani spásy. Proč Pascal dochází k těmto závěrům? Odpovězme jím samým: „Poslední krok rozumu je uznání, že existuje nekonečnost věcí, které nás překračují“. V uvedených citátech se ozývá určitá skepse k rozumovému poznání. Učenci, filozofové nakonec podle Pascala ve své učenosti musí dojít k závěru, že existuje svět, kam se svým rozumem už nemůžeme. Jenže otázka zní – znamená to, že víra v Boha, je jakési vyplnění onoho rozumem nepoznatelného světa? Na to co jsem schopen vysvětlit, Boha nepotřebuji, ale tam kde rozum ale třeba i schopnosti končí, si přibírám na pomoc Boha. Byl to zvláště I. Kant kdo hovořil o tom, že existuje svět fenoménů, což znamená svět který vnímáme, svět o kterém můžeme hovořit, popisovat ho, protože ho vnímáme svými smysly. Můžeme hovořit o tom co vidíme, co se nám jeví. Tedy můžeme popsat stůl, židli, tužku. Jenže potom existuje svět noumenální – tedy to co je mimo naše smysly a o tom nemůžeme říci zhola nic, protože náš rozum jede naprázdno a tedy nemá s čím pracovat. Do této oblasti mj. patří i Bůh a víra vůbec. To, že existuje Bůh, že duše je nesmrtelná je věc praktická pro etiku, ale nedokazatelná. Proto je Bůh kdesi daleko. Kant hovoří o tom, že existenci Boha je nezbytné uznat z morálního důvodu. Pokud bychom my řekli věř, protože Ježíš je cesta, pravda a život, Kant by řekl věř – souhlasím, určitě věř…protože je to praktické. Zda je to pravdivé nelze jednoznačně poznat. Zde se musíme ptát – je to tak, že až tam kde končí smyslová zkušenost, schopnosti a rozum, se otevírá prostor pro víru? Je křesťanství oním slepým skokem víry? Věříme v Boha a v Ježíše a v Ducha svatého nebo je naše víra vírou ve víru? Abych to ukázal na příkladě, myslíme si, že Bůh je proto, že tomu věříme? Myslíme si, že Ježíš je naším spasitelem, protože tomu věříme? Pokud tomu tak je, potom je to ale člověk, resp. jeho víra, která utváří pravdu, včetně pravdy v Boha - Hospodina. Vlastně je úplně jedno, zda Kristus kdy žil, zda byl ukřižován. Je jedno zda Bible je Božím slovo. Hlavní je, když tomu věřím – i když je to třeba všechno mýtus. A pokud věříte, že je vám Bůh blízko, potom je vám blízko – protože tomu věříte. Asi cítíme, že zde něco nehraje. Pokusme se tedy podívat se, co že to víra a z ní plynoucí Boží blízkost vlastně znamená.
1 Kor 15, 3 – 8
Pavel v tomto textu hovoří o centrální křesťanské zvěsti – o Ježíšově smrti a jeho vzkříšení. Jeho argumentace stojí na tom, že stále existují očití svědkové, kteří mohou to co se stalo dosvědčit. Navíc to, co stalo se stalo podle Písem. Jinými slovy čtěte Písmo, kde se o Mesiáši píše – konkrétně zde má Pavel na mysli starý zákon. Přemýšlejte nad proroctvími, které byly o Mesiáši vyřčeny a srovnejte je s tím, co tvrdím (Pavel) o Kristu. Dále zeptejte se – není náhoda, že zde Pavel hovoří o tom, že jsou sále někteří očití svědkové naživu. A nakonec Pavel argumentuje i svojí zkušeností, kdy z pronásledovatele církve se stal jeden z jejích zakladatelů. Cílem toho, co Pavel popisuje je utvrzení Korintských ve víře a především – viz. verš 12 – polemika s těmi, kdo popírali zvěst o zmrtvýchvstání. Pavel jde dál a vv. 17 hovoří o víře. Jinými slovy víra Korintských, která zřejmě byla ohrožena, je Pavlem posilována skrze poměrně silnou, rozumovou argumentaci, která se dovolává určitých konkrétních a třeba dodat ověřitelných faktů. Pavel zde neargumentuje stylem mějte silnou víru ve zmrtvýchvstání, ale mějte víru v zmrtvýchvstání, protože existují určité rozumné důvody. Reformátoři tento „druh“ víry nazývali „notitia“ což znamená data (notae) nebo obsah křesťanské víry. Konkrétně to znamená, že Písmo, evangelia mají obsah, jemuž lze racionálně porozumět. Prostě potřebujeme uctívat Boha, o kterém máme určité rozumové poznání. Otázka ale je, jak moc tato víra potřebuje Boží blízkost.
Jakub 2, 19
Další částí víry je intelektuální souhlas s daty (assensus), kterým věřím, že jsou pravdivá. Jde o to, že těžko mohu něčemu věřit srdcem, pokud to mysl zcela zavrhuje. Prvnímu je třeba porozumět, s druhým souhlasit. Jenže je možné intelektuálně pochopit, dokonce i souhlasit, aniž bych byl Božím dítětem. V Bibli je taková víra popsána následujícím veršem: Věříš, že je jeden Bůh. To je správně. I démoni tomu věří a hrozí se toho. List Jakubův 2:19
V tomto textu vidíme, že démoni věří to, že Bůh je. Nechci se pouštět na pole spekulací, ale démoni věří že Bůh je, protože mají určité důkazy. Ďábel se s Bohem setkal, tedy nepochybuje o tom, kdo ho stvořil a s kým bojuje. Jeho intelekt nemá s realitou Boha problém. Přesto bude zavržen. Jakub pokračuje dál a píše o mrtvé víře, tedy o víře, která nám příliš nepomůže.
Žid 11, 1
Existuje třetí element víra (fiducia), která je pro naše pochopení klíčová, protože se jedná o víru spásnou. V čem je tato víra jiná, než předchozí dvě? V tom, že v sobě zahrnuje důvěru. Je popsána např. v Žd 11, 1: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“. Nechci se pouštět do rozebírání tohoto jednoho verše, protože klíč k jeho pochopení není ve verši samém, ale v příkladech, které po něm následují. Tento verš je preambulí, uvedením, nadpisem k tomu, co pokračuje. A co pokračuje? Konkrétní příklady co znamená živá a zároveň spasitelná víra. Společným jmenovatelem je potom u všech příběhů důvěra. Vidíme víru, která se nerodila kdesi v závětří, ale víru, která se rodila na cestách, která se ale rodila i uprostřed mnohé lidské bídy. Víme, že uvedení hrdinové víry nebyli vždy symboly dokonalosti – přesto je pisatel uvádí. Ne proto že nehřešili, ale protože důvěřovali a protože se skrze důvěru stali Božími přáteli, těmi, kdo byli Bohu blízko. Např. nevěstka Rachab asi moc důkazů o Hospodinu neslyšela, ale je zde – protože důvěřovala a zřejmě skrze svoji důvěru měla o Bohu hlubší poznání, než leckteří Izraelité.
Vraťme se ale k našemu tématu – je tedy víra jen zaplněním toho, co nechápeme? Byl to Anselm, který proslul svým ontologický důkazem Boha, aby přesto řekl následující: „Zdá se mi být nedbalostí, jestliže neusilujeme – jakmile se upevníme ve víře, a to, abychom to, čemu věříme také chápali.“ Anselm hovoří o víře, která hledá porozumění. Hovoří o tom, že by „nikdy nemohl porozumět, kdyby nevěřil.“ B. Pascal to vyjádřil tak, že „věci přirozenosti musíme znát, abychom je milovali. Věci Boží musíme milovat, abychom je poznali“. Již zmiňovaní patriarchové ve své nedokonalosti milovali Hospodina a proto mu důvěřovali a proto ho nakonec i poznávali. Tedy v Božím království láska a důvěra předchází poznání.
Věřit neznamená pohřbít rozum, zároveň věřit neznamená jen rozum. Věřit znamená důvěřovat a důvěřovat znamená věřit. Věřit znamená být Bohu blízko, protože věřit znamená důvěřovat. Tyto tři věci – víra, důvěra, blízkost od sebe dost dobře nejdou oddělit. Pro nás křesťany to znamená, že je zcela legitimní a správné ptát se, čemu a komu jsem vlastně uvěřil? Jaké jsou důvody pro mojí víru? Zároveň můžeme poznávat, že víra funguje. Zní to hrozně, pragmaticky, ale je to tak. Ona funkčnost se ale nesmí zaměňovat v to, že se děje vše podle toho, jak chci a jak si představuji. Nakonec i list Židům je toho potvrzením – o mnohých hrdinech víry víme, že moc dobře neskončili a asi si leccos představovali lépe.
Co vlastně znamená funkční víra? Jak se pozná? Pokusím se to ukázat na příkladu. Představte si, že někdo z vás řekne, že Gottwald byl nebezpečný darebák. Zřejmě všichni si pomyslíte – no to nám toho moc neřekl, s tím dnes už moc neuděláme, ale kdyby to řekl dříve! Kdyby tuto informaci někdo řekl před rokem 1945 a pokud by jí lidé důvěřovali a pokud by se podle ní zařídili, měla by zcela jinou hodnotu. Víra, která mění okolnosti, která mění lidské životy má hodnotu právě v tom, že na ní vsadíme předem, že na ni „položíme“ svůj život i když to všechno nedopadne podle našich představ. Nejedná se ale o víru v něco, ale o víru v Boha, která je paradoxní právě v tom, že dokud na ní nevsadím, bude to jen víra ve vzdáleného Boha. V Boha filozofů, nikoli v Boha Abrahama, Izáka a Jákoba. Bude to víra bez důvěry a taková víra vlastně není vírou…