Bible

Pokud je slovo Boží zdrojem všeho Božího stvoření, potom ta část stvoření, kterou je lidské plemeno, je sama sebou pouze díky jinému Božímu zázraku, totiž  zázraku lidského slova. A pokud je tento zázrak klíčem k dějinám člověka, potom je zároveň i klíčem k dějinám společnosti

nebo možná je tím prvním jen proto,  že je tím druhým. Pokud by totiž  slovo nebylo druhem komunikace mezi dvěma nebo vícerými lidskými “já”, nebylo by asi vůbec.

V. Havel

Slovo o slově

Jak si čtenář zajisté povšiml, čas od času se odvolávám k Bibli jako k určitému hodnověrnému pramenu informací o křesťanství, navíc pramenu, který má podepřít uvedenou historicko-právní metodu. Přesto asi mnoho lidí nutně napadne - proč zrovna Bible? Je to sice křesťanská kniha, ale proč ji brát vážněji než  jiné posvátné spisy? Navíc, jedná se skutečně o hodnověrný zdroj informací? Přece ji napsali pouze chybující lidé…Mám za to, že pro naše další přemýšlení je nezbytně nutné se z touto otázkou vyrovnat.

V posledních letech se do popředí dostává směr nazvaný dekonstruktivismus - tedy rezignace na jednotný a celkový smysl textu i slova. Především filozofové  postmoderny zpochybňují nosnou hodnotu slov když mj.  tvrdí,  že každé slovo sebou nese určitý kulturní, společenský, psychologický nános a tudíž  nemůže být nositelem objektivních informací. Vezměme si třeba slovo “svoboda”, které je vysloveno v Rusku a v Americe. Pro mnohé Rusy se vybaví něco nedosažitelného, protože jednou je o ni obral car, potom komunisté, potom fašisté, potom opět komunisté a nakonec mafie. Svobodu má tudíž  jen ten, kdo má moc a kdo si může dělat, co chce. Takže chceš-li svobodu, musíš si ji vyboxovat na úkor druhých. Svoboda trochu zavání bojem a anarchií. Pro Američana je svoboda něco samozřejmého, možnost se realizovat, nenechat si zasahovat státem ani nikým jiným do svého  života a rozhodování. Do jisté míry též  závisí na postavení či výši konta, ale o to se mohu přičinit skrze  tvrdou práci - tzv. “American dream” – tedy situaci, kdy se z prodavače na benzínové pumpě stane magnát. Vidíme jedno slovo, dvojí význam.

Cílem této kapitoly ale není diskutovat o dekonstruktivismu. Při všech jeho závěrech musíme uznat,  že pokud se chceme dozvědět něco o tom, jak se žilo např. v době husitské, pak musíme hledat co nejspolehlivější zdroj informací. Pokud v naší realitě chceme mít informace o Bohu, pak platí totéž. Tímto základním zdrojem je jak u jednoho tak u druhého psané slovo. Pro některé “moderní” filozofy je to možná trochu přízemní zdroj, přesto však budu vycházet ze slova jako základního nositele informace. Hlavním nositelem slova, je pak písemný záznam. Uvedu čtyři výhody psaného záznamu.

1. Je stálý. Chyby paměti a úmyslné nebo nahodilé deformace jsou dlouhodobě minimalizovány.

2 Je možné ho universálně šířit prostřednictvím rozmnožování.

3. Má rysy neměnnosti a čistoty.

4. Je mu dána konečnost a  normativnost, které nemohou jiné formy komunikace dosáhnout.^[1]

Slovem je v Bibli v úvodu Janova evangelia nazván Kristus, čímž  je vyjádřena skutečnost,  že je živou informací o Bohu. Další význam slova “Slovo” znamená Boží slovo - tedy to, co Bůh sdělil  o sobě člověku v písemné podobě v Bibli. V této kapitole se budeme zabývat hodnověrností těchto informací, protože pokud hodnověrné nejsou, pak nemá smysl hovořit o křesťanství, které má Bibli jako svůj základní pilíř.

Než  se podíváme na některá historiografická fakta, pouvažujeme nad tím, proč Bibli psali chybující lidé. Jednou z charakteristik Božího jednání je skutečnost,  že Bůh si používá lidí, kteří jsou při smyslech a tudíž  vědí, co dělají (zde je důležitý rozdíl oproti vzniku Koránu, který je dílem jednoho muže, který ho sepisoval na základě svých zjevení). K tomu, abych komunikoval s Bohem, resp. Bůh se mnou, nemusí dojít skrze vyprázdnění mysli, k potlačení vůle, k jakýmsi extatickým stavům. Jinak řečeno, Bůh s člověkem nejedná jako s pasivním mediem, ale jako s osobností, kterou respektuje. Proč křesťanský Bůh komunikuje v Bibli skrze přemýšlející a komunikující lidi a ne třeba skrze anděly, slepice, kameny nebo hlínu, je pravděpodobně proto,  že člověk je  Božím obrazem, kdy jedním z možných vyjádření tohoto obrazu je naše schopnost komunikovat.

Sama Bible říká,  že „veškeré Písmo (myslí se Bible) je Bohem vdechnuté“ (1.Timoteovi 3:16). Bibli tedy psali lidé, kteří byli vedeni Božím Duchem. Neznamená to,  že jim jakýsi Duch vedl ruku, ale skutečnost,  že zaznamenávali zkušenosti svoje či zkušenosti jiných s Bohem, které buď přímo sepisovali nebo je předávali z generace na generaci, aby  byly sepsány později. Někdy tito lidé - jako třeba v případě známého Desatera - byli  přímo konfrontováni s Bohem, který k nim promlouval v různých podobách a to potom sepisovali. Dobře ono napětí mezi Boží a lidskou spoluprácí při sepisování Bible definuje teolog Ch. Ryrie:  “Bůh dohlížel na lidské autory, aby svým vlastním osobitým stylem bezchybně zaznamenali v originálních manuskriptech (rukopisech) Jeho poslání.” Tedy autoři Bible byli ovlivněni kulturou ve které žili, a přesto to nic nemění na tom, že skrze ně mluvil Bůh.     (I zde vidíme rozdíl oproti Koránu, kdy na rozdíl od Bible, kde vnímáme i příslušné lidské autory, je Korán chápán jako zjevení neměnného nebeského vzoru a je Koránem pouze v arabském originále).[2]

Podívejme se nyní na některá fakta o Bibli. Bible byla psána v průběhu více než  1500 let, více než  40 generacemi, více než  40 autory z nejrůznějších sociálních vrstev - od králů, přes politiky až  po pastevce a rybáře. Byla psána na nejrůznějších místech - v poušti, v palácích, ve vězení, ve vyhnanství, ve válce i v míru, v různých emocionálních stavech - jak v radosti, tak v dobách deprese a strachu. Byla psána na třech kontinentech – v Asii, Africe a  Evropě, třemi jazyky - Hebrejsky, Aramejsky a Řecky, o nejrůznějších, často kontroverzních tématech. Jedná se o jednu knihu, která se ale skládá ze šedesáti šesti knih.  Přesto je v Bibli neuvěřitelná jednota a celou Biblí se vine nit, která by se dala shrnout slovy  “Bůh v Kristu zachraňuje člověka”. Lidé, kteří Bibli sepisovali, se nemohli znát, navíc ani nevěděli,  že píší to, co jednou bude nazváno Biblí. Bible přežila jak doby systematické likvidace a pronásledování, tak okamžiky, kdy to byla samotná církev, která Bibli likvidovala, přežila i doby tvrdé kritiky, a to jak od historiků, tak antropologů, tak dokonce náboženských vůdců, či některých teologů, kdy právě oni považovali za nesmysl věřit slovům této knihy. Výsledkem je,  že Bible existuje v 220 jazycích a dialektech, jedna nebo více  knih Bible v dalších 739; celkový počet publikací pak existuje v 1280 jazycích.[3]

Proč uvádím tato čísla - roku 303 Dioklecián vydal edikt, ve kterém zakázal křesťanství s tím,  že je třeba, aby křesťané přestali uctívat Boha a zničili svá Písma. Roku 1778 Voltaire prohlašuje, že za sto let nebude Bible existovat. L. Feuerbach hovoří o náboženství, potažmo křesťanství jako o projekci lidských tužeb, kdy bohem člověka se stává člověk,  Marx mluví o opiu lidstva, Nietzsche o smrti Boha a nebezpečí křesťanství, Freud o

Bohu, který je jen projekcí otce, kdy osobní Bůh není nic víc, než  povýšený otec, J.P. Sartre pak o tom,  že existence Boha je zásadně neslučitelná s existencí svobodného, sebe sama vytvářejícího člověka a asi bychom mohli pokračovat. V Sovětském svazu možná ještě existují lidé, kteří pamatují “ateistické pětiletky”. Československý prezident A. Zápotocký hovořil o tom, že „Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu. Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září celá řada rudých hvězd“. Podobných příkladů je v historii celá řada.  Ani čas, ani persekuce, ani kritika ale nezastavily lidskou potřebu nejen po Bohu, ale též  po Jeho slově - Bibli. To,  že existuje tolik kopií Bible, že si jí lidé stále kupují, že o ni stále stojí, hovoří o tom,  že na Bibli asi něco bude. Důvod proč mít Bibli, nemusí být pouze snobská touha mít tuto knihu v poličce. Cesta Bible k člověku se dá popsat následujícím způsobem: Od Boha k člověku  (k autorům, kteří Bibli psali), od člověka na papír a z papíru do lidských srdcí.  V následujících řádcích se budeme zabývat především prvními dvěma oblastmi. Pokusím se ukázat na některé aspekty týkající se Bible, které ukazují na některé shody, které buď můžeme připsat náhodě nebo skutečnosti, že za inspirací Bible někdo stojí. Ten někdo potom není člověk, ale Bůh. Mám za to, že pokud je Bůh inspirátorem Bible, potom není důvod jí nevěřit a pochopitelně naopak.

1.       Prorocká přesnost a utváření Bible

Zjednodušeně znamená proroctví určitou Bohem inspirovanou promluvu do konkrétní situace nebo do budoucnosti. Starý zákon přináší 60 hlavních mesiášských proroctví (Mesiáš znamená „pomazaný“. Zároveň tento titul je oficiálním označením osoby, kterou Izraelci očekávali) a asi 270 drobnějších proroctví, která se naplnila na jedné osobě, Ježíši Kristu. Podrobněji se tímto budeme zabývat v kapitole o Ježíši Kristu. Zatím jen tolik, že tato proroctví se skutečně vyplnila. Další řada proroctví se týká konkrétních historických událostí. Je nad možnosti této práce jmenovat všechny specificky. Uvedu jen heslovitě - jsou to např. proroctví týkající se měst, jakými byli Babylon, Ninive, Jerusalem, Samaří, Týr, Sidon, dále proroctví týkající historických událostí jako např. pádu různých říší, až po proroctví o návratu  Židů zpět do své země. Tato proroctví se stejně jako v případě osoby Krista naplnila a není až takový problém jejich přesnost zjistit. Na rozdíl od např. Nostradama nebo Sybily se popisovaná proroctví netýkají jakýchsi světových katastrof, toho  že autor vidí blíže nespecifikované plameny a hrůzy, ale ověřitelných konkrétních historických událostí, někdy zcela nepatrných detailů.

Zde je důležité vědět, kdy byla Bible nejen sepsána ale i uzavřen její kánon (knihy, které do ní patří). Pokud Bible vznikla až po událostech, které se staly, potom je nesmysl mluvit o proroctví. Můžeme mluvit pouze o konstatování historické události. Starozákonní knihy vznikaly v časovém rozsahu delším než 1000 let[4] asi 1400 – 400 př. Kr.  Oborníci se neshodují, kdy byl Starý zákon dán do té podoby, jak jej známe dnes. Nicméně shoda panuje v tom, že Starý zákon byl sepsán do dnes známé podoby ještě před naším letopočtem. Kristus i ranná církev se na něj často odvolává. V Novém zákoně je odkaz na nejméně 161 SZ příběhů a citováno přes 246 SZ pasáží.  Je třeba zdůraznit,  že to nebyla církev, která určila, co do  Starého zákona bude a nebude patřit, ale vlastně její tehdejší nepřátelé - tedy  Židé. Církev pouze přijala do biblického kánonu to, co bylo uznáváno Židy. Přesto je to Starý zákon, který ukazuje na osobu ukřižovaného a vzkříšeného Krista jako Mesiáše[5] - tedy toho, koho Židé jako Mesiáše nikdy neuznali. Pokud nemůžeme Židy z  něčeho podezřívat, potom je to zcela jistě ze snahy svými Písmy ukázat na Krista jako jimi očekávaného Mesiáše. Je možné namítnout,  že díky dlouhé periodě, během níž vznikal  Starý zákon, došlo ke zkreslení. Židé si tohoto nebezpečí byli dobře vědomi a proto existovaly v rámci  židovství skupiny, které se specializovaly pouze na opisování posvátných textů s cílem, aby nedošlo k možnosti zkreslení nebo zfalšování jejich posvátných písem. S tím souvisí objev z roku 1947, kdy  se na břehu Mrtvého moře objevily tzv. Kumránské texty. „Jedná se o 40000 popsaných fragmentů, na kterých je celý Starý zákon mimo knihy Ester.  Tyto svitky byly sepsány někdy kolem 2. –1. st. p.K. Do této doby stále existovala otázka, jak přesné jsou kopie, podle kterých překládáme Starý zákon, jakými jsou např. CairoKodex z roku 895 n. l., Leningradský kodex 916 n.l., Kodex Babylonicus Petropalitanus 1008 n.l. atd.  Nalezené svitky překvapily neuvěřitelnou přesností ve srovnání s kopiemi, které nám jsou k dispozici. Ukazuje to na velikou přesnost těch, kteří si dávali práci s kopírováním textů, které dnes známe pod názvem Starý zákon.“[6]  Podívejme se na komentář této skutečnosti tak, jak nám je popsaný německým archeologem Hansem Bardtkem. „Všechny rukopisy z Kumránu mají tvar svitku,  žádný rukopis nebyl součástí kodexu, tedy knihy mající formu našich dnešních knih. Sama forma svitku již poskytuje  spolehlivou hranici datování. Rukopisy z Kumránu musely být napsány před začátkem 2. století. Ostatní nejstarší rukopisy celého Starého zákona pocházejí z 10. nebo 11. století. Během tisíce let může rukopisným tradováním dojít k silnému zkomolení textu. K velikému překvapení a snad i zklamání badatelů obsahovaly rukopisy z Kumránu stejný text jako rukopisy z 10. století n.l.  S nepředstavitelnou přesností  židovští písaři tradovali hebrejský text.“^[7] (Je třeba dodat, že texty nalezené v Kumránu vykazovaly v porovnání s uvedenými kodexy odchylky, ale ne zásadního rázu, který by měnil smysl textu).

Nyní se podíváme na druhou část Bible, kterou je Nový zákon. Již  první církevní otcové (Ignatius, Polykarp, Justin, Ireneos) se hned v prvním století odvolávají nejen na Krista, ale též  citují Písmo. Písmem pak míní evangelia, dopisy apoštola Pavla a dalších apoštolů, které tvoří tu část Bible, které říkáme Nový zákon a dále židovský Starý zákon. „Justin Martyr (100-165), syrský Řek a filozof, cituje z Matouše, Marka, Lukáše a Jana, ze Skutků a mnoha Pavlových epištol. Napsal, že „vzpomínky apoštolů“ se každou neděli čtou ve shromážděních spolu se Starým zákonem. Za doby Irenea, jehož práce dosáhla vrcholu kolem roku 170, nebylo nejmenší pochybnosti o autoritě Nového zákona.“[8] „Do podoby, jak jej dnes známe, byl dán na koncilech pro východní církev roku 367  a pro západní v Hippo Regius  r. 397 a v Kartágu  r. 419.“^[9]  V podstatě se jednalo o kanonizaci do té doby kolujících spisů apoštolů. Kriteriem přijetí bylo sepsání knihy apoštolem - tedy přímým svědkem  života Krista nebo přímými  žáky apoštolů (Marek a Lukáš). Dalším kritériem byl samotný obsah vybraných knih – tedy zda v jejich centru je osoba a dílo Ježíše Krista. Přes tvrdé spory o určité teologické momenty NZ kánon vznikl a byl uznán celou církví. L. Mooris hovoří o tom,  že “není tomu tak,  že by církev prosadila kánon. Kánon se prosadil sám”.  Protože stejně jako ve SZ nemáme originály,  naskýtá se otázka, zda Nový Zákon není zkreslen. V posuzování přesnosti Nového zákona budeme postupovat podle měřítek, která se používají při posuzování historické spolehlivosti dokumentů. Jedná se o sedm kroků.

1. Kvalita a kvantita dochovaných rukopisů

2. Doba sepsání prvních kopií po originálu

3. Doba vzniku případných pramenů po události, z nichž  čerpá originál

4. Jak dlouho po sepsání originálu vznikly nejstarší a nejspolehlivější dokumenty

5. Logická a jazyková harmonie (kvůli možnosti padělku)

6. Správnost a přesnost ověřitelných originálů

7. Případné další okolnosti mající vliv na spolehlivost dokumentu (opozice, kontrola, atd.)^[10]    

Pro lepší pochopení srovnáme N.Z. s jinými vybranými významnými starověkými díly v následující tabulce.^[11]

Frederick Kenyon, dlouholetý ředitel a hlavní knihovník Britského muzea a přední odborník v oboru starověkých rukopisů, napsal: „Interval mezi vznikem originální kompozice a nejranějších dostupných dokladů je tak nepatrný, že je v podstatě zanedbatelný a je proto mimo jakoukoli pochybnost, zda se nám Písma dochovala co do obsahu v takovém stavu jak byla napsána byl nyní odstraněn. Jak autenticita, tak všeobecná neporušenost knih Nového zákona se může považovat s konečnou platností za potvrzenou.“[12] W. Albright píše (trochu více o něm píši ve třetím bodě), že období dvaceti až padesáti let je příliš krátké na to, aby došlo k podstatné změně obsahu nebo slovní formulace Ježíšových výroků“.[13] Uvedená čísla nemají za cíl snižovat starověké dokumenty. Spíše mají ukázat na to,  že říci o Novém zákonu,  že je nevěrohodný, znamená to samé říci o celé starověké literatuře. U tohoto bodu doporučuji se znovu vrátit k uvedené historicko-právní metodě. Asi jen málo starověkých dokumentů se může přesností srovnat s Biblí. Bible nám tedy poskytuje poměrně slušný základ ke zkoumání křesťanské zvěsti.

2.       Neuvěřitelná vnitřní jednota

          Tento bod jsem již naznačil v uvedených faktech o době psaní Bible, počtu generací, které Bibli psaly atd.  Pochopitelně se naskýtá otázka, zda neobvyklé vnitřní jednoty Bible nebylo dosaženo tak, že jeden člověk či jakási náboženská škola dala dohromady podle starozákonních spisů 27 knih Nového zákona a tak dotvořila Bibli. Těchto 27 knih by nebylo tvořeno podle skutečných událostí, ale tak, aby zapadaly do kontextu Starého zákona. Jak jsem již psal, např. o Kristu je ve Starém zákoně mnoho proroctví. Nicméně Nový zákon je se Starým propojen mnohem více a oba „díly“ Bible tvoří velmi konsistentní celek (viz. bod 1.). Všechny spisy Nového zákona tak, jak je známe dnes, vznikly zhruba mezi roky 40 –100 n.l. a zhruba 25 let po svém sepsání začaly kolovat po tehdejší církvi. Pokud by se tedy někdo pokusil dát dohromady Bibli, potom by musel vzít všechny spisy Starého zákona (jenže to ještě nevěděl, že jednou budou patřit do Bible, v  té době je uznávali pouze Židé), a vymyslet texty Nového zákona ne podle Ježíšových slov a skutků, ale tak, aby oba „díly“ Bible do sebe přesně zapadaly. Ani ti, kdo by toto vše dávali dohromady, by ale nevěděli, že z toho vznikne Bible, protože biblický kánon byl definitivně uzavřen až dlouho po smrti jeho autorů. Autoři Bible navíc neměli ambice utvořit nové náboženství, dát světu novu knihu ke které použijí SZ jako předlohu. S tehdejšími možnostmi a sociálním pozadím autorů Bible to ani nešlo. Jiná možnost potom je, že autoři NZ prostě popisovali co zažili, viděli, slyšeli a přijali od Boha. To potom zaznamenali a protože Bůh je inspirátorem Bible, je možná jednota celé této knihy.

3.       Nezničitelnost i přes tvrdé pronásledování

I tento bod jsem již trochu zmínil. Jen dodám, že např. roku 1199 papež Innocenc III. přikázal pálit Bible. Asi není třeba připomínat smutnou historii násilné rekatolizace v naší zemi, kdy vlastnit Bibli nebylo běžně dovoleno.  Bible ale nebyla v některých dějinných okamžicích nežádoucí jen pro církev. Již jsem psal o výrocích Voltaira, nicméně bych rád něco z jeho boje proti Bibli přidal. „Poté co Voltaire zemřel, si jeho tiskařský stroj a byt, ve kterém bydlel, pronajala Ženevská biblická společnost…aby tiskla Bible. 24. 12.1933 britská vláda odkoupila od Ruska Codex Siniaticus (vzácný opis Nového zákona) za půl miliónu dolarů. Ve stejný den byla v Paříži prodána první edice Voltairova díla za 11 centů…“[14] Že by měl Bůh smysl pro humor?

Nemohu si v této souvislosti odpustit poznamenat slova J.A.Komenského proneseného k českému národu v jeho Kšaftu: „A poněvadž Pán náš Písma svatá zpytovati poručil (Jan 5,39) odkazuji tobě (Český národe – poznámka autora) za dědictví knihu Boží, biblí svatou, kterouž synové moji s pilností velikou z původních jazyků do češtiny (do patnácte let na té práci  tráviše několik učených mužů) uvedli a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo jest národů, kteří by tak pravdivě a jasně svaté proroky a apoštoly ve svém jazyku mluvící slyšeli.“

4.       Historická přesnost

Dominik Duka ve svém spise „Úvod do písma svatého starého zákona“ hovoří o tom, že „Bible je ve svém líčení nepřesná, dopouští se chyb v datování. Biblická geografie vykazuje značné mezery a mnoho hrubých chyb.“[15] Teolog A. Laaple píše, že „až do ranného novověku se na hledělo na Písmo svaté jako na „slovo Boží“, ale pak byl tento nimbus historickými a textově kritickými výzkumy (v 17. a 18. století) těžce narušen. Kritici si neúprosně posvítily na text Písma svatého. Přitom se nutně ukázaly obrovské lidské nedokonalosti, jak pokud jde o vznik, tak především pokud jde o pozdější přeformátovávání, přepracování a konečnou redakci biblických textů. Z nedotknutelného a neomylného slova Božího se stalo slovo lidské, které spoluutvářely lidské, až příliš lidské nedostatečnosti a motivy. V 19. a 20. století  dochází k rozsáhlému zkoumání staroorientální literatury a výsledky vykopávek v Palestině, Sýrii, Mezopotámii a Egyptě ukázaly mnoho nápadných podobností biblických textů s mimobiblickými zprávami. Jistě se mohla vyvrátit námitka, že Bible je produktem náboženské fantazie, tím, že se poukazovalo na kulturně historické a archeologické doklady.“[16] Protože budu v následujících řádcích uvádět některé citáty lidí, zabývajících se, nebo komentujících biblickou archeologii, chci zdůraznit, že „archeologie se jako jeden z historických oborů zabývá především hmotnými předměty, proto nemůže nikdy ověřit velké biblické pravdy, např. Boží existenci a vykupitelské působení Krista, vtěleného slova.“[17] Dále chci zdůraznit, že je nad rámec možností této publikace zabývat se biblickou archeologií podrobněji. V případě hlubšího zájmu doporučuji jakoukoli knihu uvedenou v odkazech.

Na druhou stranu by Biblické záznamy neměli jít mimo čas a prostor a být v přímém rozporu ze světovými dějinami. Již zmiňovaný William F. Albright, (Ph.D.,Litt.D.,D.H.L.,Th.D. LL.D.)  jedna z největších autorit všech dob na poli orientalistiky, svého času prezident Mezinárodní organizace starozákonních  vědců, ředitel Americké školy orientálních výzkumů v Jeruzalémě, autor více než 800 publikací o archeologii, biblických a orientálních výzkumech napsal: „Čtenář si může být jist, že v Bibli nebylo nalezeno nic, co by podkopalo rozumnou víru a nic nebylo objeveno, co by mohlo vyvrátit jedinou teologickou doktrínu…Nepotřebujeme se již trápit tím, jak „harmonizovat“ náboženství a vědu nebo „dokázat“ Bibli.“[18] Historik Robert D. Wilson, znalec 45 jazyků a dialektů, mj. profesor na universitě v Princetonu, hovoří o tom, že „ve Starém zákoně je popisováno okolo čtyřiceti králů žijících mezi lety 2000-400 p.K. Každý je uveden v chronologickém pořádku…s odkazy na krále stejné země nebo zemí okolních…Wilson hovoří o tom, že skrze tento výčet králů si lze stěží představit větší přesnost než je ve starozákonních záznamech.“^[19] Tento muž ještě píše: „45 let, od té doby co jsem opustil universitu, jsem zasvětil svůj život Starému zákonu. Všem jeho jazykům, archeologii, překladům do té míry, do jaké bylo možné vyzkoumat vše týkající se textu a historie. Říkám vám to proto, že snad o sobě mohu mluvit jako o tom, kdo je expert. Těchto 45 let studia Bible mne stále utvrzovalo ve víře, že ve Starém zákoně máme skutečné historické záznamy týkající se Izraelského lidu; a mám právo zpochybnit výsměch těch chytrých mužů a žen, kteří si dělají legraci z křesťanů starých dob a těch, kteří věří v Boží slovo.“[20] J. Sokol hovoří v souvislosti s evangelii o tom, že „texty evangelií jsou zachovány na stovkách papyrových zlomků a v několika knihách z prvních čtyř století. Nejstarší zlomky jsou z počátku 2. století a v textech je neobyčejně málo odchylek. Od doby (předpokládaného) napsání knihy do doby, z níž pocházejí nejstarší zachované opisy, uběhlo jen několik desetiletí, kdežto pro všechny ostatní antické spisy jsou to staletí. K tomu přistupují vnitřní kritéria. Texty evangelií nesvědčí o tom, že by přání bylo otcem myšlenky. Snad nejvážnějším argumentem pro pravost evangelií je fakt, že jsou čtyři – vůči sobě blízká i zřetelně odlišná. Z historického hlediska to jsou spisy velice věrohodné a právě z nich lze celkem bezpečně tvrdit, že historická existence Ježíše Nazaretského je nepochybná.“[21] Sir William Ramsay, ve své době jedna z největších autorit na historii a archeologii malé Asie (dnešní Turecko) po výzkumech a bádání nakonec přiznal, že „Lukášovy záznamy jsou v historických detailech naprosto přesné. Nakonec píše, že „Lukáš byl historik první třídy… tento by měl být řazen k největším historikům“.“[22]

Pokusím se to, co popisuji, ukázat na dvou historických událostech popsaných v Bibli. Ať čtenář zváží do jaké míry se jedná o shodu okolností.

První událost jsem vybral ze Starého zákona, a to proroctví o Týru z knihy Ezechiel 26:1-21

Pokud budete číst tento text, najdete šest specifických proroctví týkajících se města Týrus:

v. 3-6 – mnohé národy povstanou proti Týru

v. 7-8 – babylónský král Nabúkadnesar porazí toto město

v. 4 – z Týru zůstane jen holá skála

v. 5 – Týr se stane místem v moři, kde se suší sítě

v. 12 – materiál, z kterého je město postaveno, bude uvržen do moře

v. 14 – Týr nebude nikdy obnoven

Co se ve skutečnosti stalo

Týrus bylo hlavní město Fénicie. Ve své době se jednalo o důležité město, kde se stýkaly kultury a obchod. Jednalo se zároveň o velmi dobře opevněnou pevnost. Tři roky poté, co bylo proroctví vyřčeno, král Nabúkadnezar oblehl město. Obležení trvalo 13 let, až nakonec město bylo dobyto. Když vojsko vstoupilo do města, bylo město prázdné. Během 13 let obléhání obyvatelé postupně odešli na ostrov, který byl vzdálen asi 700 metrů od břehu. Město ovšem bylo Nabúkadnezarem zničeno, přesně jak tomu to je řečeno v proroctví. Ostrovní město trvalo zhruba 250 let až do doby vlády Alexandra Velikého. Alexandr během svého tažení do Egypta nařídil městu, aby mu otevřelo brány, ale byl odmítnut. Alexandr tedy nařídil, aby ze zbytků původního města byla vybudována cesta mořem k ostrovnímu městu. Toto se skutečně  stalo a město bylo Alexandrem roku 322 p.K. dobyto. Týr nebyl na svém původním místě nikdy znovu postaven – jak je řečeno v proroctví. V současnosti na původním místě jsou pouhé holé kameny, na nichž si rybáři suší sítě. Podobných míst je v Bibli mnohem víc  a jejich popis by vyšel na další knihu.

Další událostí, kterou budu popisovat, je narození Krista. Asi všichni známe příběh, že narození Krista provázela „hvězda na východě“. Český astronom J. Grygar k hvězdě na východě tomu píše následující:

„Správný výklad našel patrně již počátkem 17. stol. proslulý německý astronom Johannes Kepler, který 17. prosince 1603 pozoroval v Praze konjunkci (úhlové sblížení) planet Jupiteru a Saturnu. Napadlo ho proto propočítat, kdy ke stejné konjunkci obou planet došlo v období kolem počátku křesťanského letopočtu a zjistil, že se tak stalo v r. 7 př. n. l. dokonce třikrát po sobě: koncem května a září jakož i počátkem prosince, a to v souhvězdí Ryb. Takový úkaz nemohl zajisté uniknout babylónským hvězdopravcům (mudrcům?), kteří o tom dokonce zanechali zprávu na hliněné tabulce objevené r. 1925 archeology. Podle těchto nezávislých údajů lze odhadnout, že se Kristus narodil nejspíše někdy v září r. 7. př. n. l., což vypadá na první pohled podivně, když přece křesťanský letopočet má mít za svůj počátek datum Kristova narození. Ve skutečnosti však historici vědí už dávno, že se Kristus musel narodit před počátkem letopočtu. Počátek letopočtu se totiž určoval až mnohem později, teprve v 6. století. R. 532 n. l. se o výpočet data Kristova narození pokusil opat římského kláštera Dionysius Exiguus, ale dopustil se přitom několika chyb při navazování tehdy existujících kalendářů zpět do dosti vzdálené minulosti. Na základě srovnání rozličných historických událostí je velmi pravděpodobné, že úhrn těchto chyb dává právě zmíněný sedmiletý rozdíl. Nakonec lze proto s jistým překvapením konstatovat, že astronomická i historická data o Kristově narození spolu navzájem až nečekaně dobře souhlasí.“[23]

Co se historicity Bible týče, pak asi i největší skeptik musí uznat,  že ve světové historiografii není mnoho podobných děl a to i po stránce historicity tak vlivu. Rád bych tuto kapitolu uzavřel slovy jednoho profesora, velmi razantního ateisty, který mne učil světová náboženství. Jednou si postěžoval, a s určitou nadsázkou řekl,  že je to hrozné - „že i sebevětší ptákovina, kterých je prý v Bibli hodně, je historicky prokazatelná...“.

5.       Vliv na dějiny

                Jiným nezanedbatelným faktorem je vliv Bible na lidi i na celé národy, např. co se týče hodnoty člověka, důstojnosti  ženy, hodnoty práce, rodiny, etiky, soukromého vlastnictví, ceny  života atd. Asi není třeba zdůrazňovat rozdíly mezi státy  vyvíjejícími se pod vlivem křesťanství a státy vyvíjející pod vlivem východních náboženství nebo Islámu. Např. „demokratizace byla nejúspěšnější v těch zemích, kde byl silný křesťanský a západní vliv. Je velice pravděpodobné, že nové demokratické režimy se stabilizují v těch jihoevropských a středoevropských zemích, které jsou katolické nebo protestantské. V muslimských zemích jsou vyhlídky na demokracii celkem neutěšené.  V devadesátých letech se mimo Kuby a Afriky vydalo na cestu k demokracii většina zemí, jejichž obyvatelstvo přijalo západní křesťanství nebo kde alespoň existoval křesťanský vliv.“[24] Z. Brzezinski potom hovoří o Evropě jako „o odrazovém můstku k postupné expanzi demokracie hlouběji do Euroasie. V politické a ekonomické rovině Evropa odpovídá základní civilizační oblasti – tzv. svatopetrské Evropě - , vymezené jejím starým společným náboženským dědictvím, vycházejícím z tradic západního křesťanství, které se sice odvracejí od křesťanských kořenů, ale stále z nich profitují.“[25] Známé jsou teze Maxe Webera o vztahu protestantské etiky a kapitalismu. „Weber nalézá souvislost mezi hodnotovým systémem kapitalismu a protestantskou etikou.  Především nauka o předurčení a puritanismus podle Webera motivovali k orientaci na pracovní výkonnost a podmínili asketický způsob života a investice do budoucnosti.“[26]

Pochopitelně v Božím jménu a někdy s odůvodněním na verše z Bible, se děla  nejhorší představitelná zvěrstva, nicméně skutečnost,  že něco dělám v něčím jménu, nevypovídá o té osobě, v jejímž jménu tu či onu věc provádím. Sám Kristus řekl,  že věřící poznáte po ovoci - podle toho, jak se chovají, ne podle toho, v čím jménu co dělají.

         Tolik jen velmi zběžně ke knize, které se říká Bible. Nakonec jedna rada - nejlépe tuto knihu člověk pozná, když  ji sám začne číst.