Nikodém

O Nikodémovi jsou v Janově evangeliu jen tři zmínky, které nám ale docela dobře ukazují na jeho postupný růst v porozumění toho, kdo je Ježíš. Podívejme se na tyto zmínky podrobněji a pokusme se rozšifrovat jeho postoje a proměny.

Mezi farizeji byl člověk, jmenoval se Nikodém, člen židovské velerady. Ten k němu přišel v noci a řekl mu: »Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha, protože nikdo nemůže dělat ty zázraky, které děláš ty, není-li s ním Bůh.« Ježíš mu odpověděl: »Ano, skutečně, říkám ti: Nenarodí-li se kdo znova, nemůže spatřit Boží království.« J 3, 1 – 3

O Nikodémovi je zmínka, že by farizeus.  Původ farizeů sahá k exilu, kdy Babylóňané a Peršané odvedli do zajetí vyšší a vzdělané vrstvy izraelského národa, šlechtu, kněžstvo, úředníky, řemeslníky. V zemi zůstali jen chudí rolníci a pastevci. Náboženství prostých lidí, "lidu země", kteří zůstali v Palestině a exilem neprošli, mezitím upadlo a přizpůsobilo se okolním pohanským kultům. Proto vznikl směr, který se věnoval co nejpřesnějšímu výkladu a plnění Zákona tzv. (chasidim) "věrných".  Později tato skupina dostane název farizeové, což znamená oddělení, protože se jejich část odtrhla od chasidů. Tento proud v rámci židovství byl apokalyptický, věřil v brzký Boží zásah a nastolení nového řádu, proto se přidali k Makabejským.

Vystřízlivění farizeů bylo z velké části způsobeno nejen tím, že se po makabejských válkách nedostavil mesiáš, ale také tím, že nová hasmoneovská dynastie brzy opustila ideály makabejského povstání – hasmoneovci silně podléhali helénizaci. Farizeové proto hlásali návrat k původním myšlenkám povstání a snažili se přenést náboženské ideály do politické praxe, čímž se postavili také proti saduceům (kněžská aristokracie).  Hlavní myšlenkou farizeismu je, že tradovaný mojžíšovský zákon má být nejen doslovně předáván, nýbrž i neustále vykládán a aktualizován. Například Zákon měl přikazovat odpočinek, ale jak někdo mohl vědět, zda je věrný tomuto příkazu? Farizejské komentáře se snažili pomoci v nepředvídatelných situacích jak zákon dodržet. Zároveň se ale toto stávalo pro lidi nesnesitelným břemenem. Když byla sepisována evangelia, saduceové a esejci prakticky zanikli a hlavními odpůrci vznikajícího křesťanství zůstali právě farizeové.

Jak bylo naznačeno, jedním z témat farizeů byla apokalyptika – tedy víra v Boží příchod, v nastolení nového řádu. Toto není myšlenka křesťanská… Nikodém pochopitelně tyto otázky znal, jako zbožný farizeus očekával Boží příchod. Nejen na něj očekával, ale hledal i znamení, které by na něj ukazovali. Ježíš v době rozhovoru byl již známý. Má za sebou vyčištění chrámu a tedy první potyčku s tehdejším náboženským establishmentem. Asi není náhoda, že v textu je zmínka, že Nikodém za Ježíšem přišel v noci. Vysvětlením je, že asi neměl moc zájem, aby o jeho rozhovoru s Kristem někdo věděl. Důvodem jeho rozhovoru jsou otázky a tedy i jisté pochyby. Tady bychom jako křesťané mohli zajásat – další duchovní hlupáček, který žije v temnotě nevěry v Krista a tedy další človíček, který potřebuje vysvětlit pravdu. Jenže s Nikodémem je to složitější. Písma znal velmi dobře, lépe než kdokoli z nás. Byl již staršího věku, tedy velkou část svého života žil a myslel podle určitých představ, které byly formovány velmi dobře zpracovanou ústní i písemnou tradicí. Navíc se zřejmě jednalo o člověka zbožného, který poctivě hledal PB. Tedy nikoli o nějakého duchovně pomýleného či morálně pokleslého člověka. Za svoje otázky se asi trochu stydí, protože ptát se znamená nevědět, a nebo si přiznat, že nevím… Nicméně Nikodém otázky má, a proto se nakonec odhodlává jít za Ježíšem. Ponechme na chvíli stranou obsah jejich rozhovoru a podívejme se na Nikodémovu odvahu i touhu najít pravdu.

Když uvěříme nebo přijmeme jakoukoli pravdu, potom toto nám dává jistý pocit bezpečí a neradi něco měníme. Názory, které potvrzují naši pravdu, přijímáme a obklopujeme se lidmi, kteří věci vidí podobně jako my. Vlastě už ani nehledáme pravdu, ale ty, kteří s námi souhlasí. Potřebujeme a hledáme někoho, kdo b nám potvrdil, že vychováváme svoje děti správně, že jezdíme na správnou dovolenou, že žijeme správným životním stylem, že správně věříme atd. „Pochopitelně jsme obklopeni v práci lidmi, kteří mají někdy jiné hodnoty, ale těch a dalších se neptáme. Pokud nás někdo vyvede z rovnováhy, nastaví nám pro nás nepříjemné zrcadlo, nemáme ho rádi, nebo se mu vyhýbáme. Jenže takto pomalu ale začínáme žít v jistém sebeklamu o sobě i o Bohu. Uvědomil jsem si to, když jsem začal studovat teologii a filozofii. Najednou mi někdo začal zpochybňovat věci, které mi přišli jasné a nebo nad kterými jsem ani nikdy nepřemýšlel. Začal jsem se bránit tím, že jsem ty, kteří měli jiné postoje tituloval nálepkami liberál, charismatik atd. jenže toto nebylo řešení a ještě více mě to uzavíralo ve schématech jednoduchých odpovědí a moji víru činilo ještě sterilnější. Proto jsem vnímal, že svůj postoj musím změnit a poctivě procházet myšlenkami těch, se kterými jsem nesouhlasil nebo jim nerozuměl. Jenže jak již bylo řečeno, podobné to může být v jakékoli oblasti života. Přece to NUTNĚ potřebuji, NUTNĚ to musím dělat, NEMOHLO to jít jinak, TAKTO a ne jinak je to správně atd. Pak stačí pár kývačů nebo náležitě poskládaných biblických veršů a jsme přesvědčeni, že my máme tu jedinou a správnou pravdu. Naše okolí nám nerozumí, neuvažuje správně, nemá Ducha svatého, je liberální, je zatvrzelé atd. Jenže, aniž si to uvědomujeme,  můžeme se s celou svojí tzv. pravou brzo octnout na scestí.

Nikodém měl mnoho důvodů, aby se obrnil do svých názorů, v kterých vyrůstal a které celý život studoval. Jenže vidí, že Ježíš je jiný a i když mu to v mnohém nesedí, jde za ním. Klade mu otázku ohledně znamení, které Ježíš činil. Je třeba vědět, že nejen v Ježíšově době bylo hodně lidí, kteří zázraky konaly. Nakonec ty se dějí i dnes, jen ne v Evropě. Prostě lidé s duchovním světem počítali mnohem více než my a dokázali s ním mnohem více komunikovat a ovládat ho. Nakonec ani Ježíšova opozice nezpochybňovala to, co Ježíš konal, zpochybňovala však, jakou mocí to činí, zda to nečiní z ďábla. Nikodém ale rozpoznává v Ježíšových zázracích více než jen zázrak. Vidí v nich znamení. Znamení k něčemu odkazují a zde odkazují k Božímu království a k Bohu, za jehož syna se Ježíš prohlašoval. Nikodém toto rozpoznává a ptá se. Nechci rozebírat Ježíšovu odpověď, které ústí do slavného J 3, 16, chci, abychom si jako první inspiraci odnesli Nikodémovu odvahu a touhu se ptát a neustrnout na „své“ pravdě a názoru svého okolí. Jenom takováto odvaha je totiž cestou k růstu. Nikodém dostane odpověď, která je mimo jiné zajímavá, že moc odpovědí není. Nikodém se ptá na to, jakou mocí to JK činí a JK začne mluvit o narození zhůry. Pak vv. 10 se podiví, že Nikodém nic neví o narození z Ducha… Tedy pro Nikodéma toto asi nebyl úplně příjemný rozhovor, nicméně jeho odvaha se ptát a hledat, nechat si rozbít některé svoje pohledy ho posouvá v jeho duchovní cestě dál.

Někteří z nich ho chtěli zadržet, ale nikdo na něj nevztáhl ruku. A tak se služebníci velerady vrátili k velekněžím a farizeům a ti se jich ptali: »Proč jste ho nepřivedli?«  Služebníci odpověděli: »Žádný člověk nikdy tak nemluvil, jako mluví tenhle člověk.« Farizeové jim na to řekli: »I vy jste se nechali svést?  Uvěřil v něho někdo z členů velerady nebo z farizeů?  Leda jen tahle luza, která nemá o Zákonu ponětí - kletba na ně!« Jeden z nich, Nikodém, ten, který už dříve přišel za Ježíšem, jim namítl:  »Smí podle našeho zákona být někdo odsouzen, dokud se nevyslechne a nezjistí se, co dělá?«  Odpověděli mu: »Nejsi ty také z Galileje? Zkoumej a uvidíš, že z Galileje nemůže vyjít žádný prorok.« J 7, 44 - 52

Konflikty mezi J a farizeji se množí. Po svátku stánků, kdy JK veřejně řekne, že kdo v něj věří, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, dojde mezi lidem k roztržce. Mnoho lidí jej následuje, farizeové se rozhodnou jej zlikvidovat a hledají záminku. Mají informace z druhé ruky – čteme, že je mají od strážců, kteří tvrdí, že nikdo takto nemluvil. Jsou Ježíšem okouzleni, fascinováni. Když farizeové dojdou k rozhodnutí Ježíše zlikvidovat, na scéně je opět Nikodém. Jan si neodpustí poznámku, že Nikodém je jeden z nich. Zároveň vidíme, že je jeden z nich stále méně. Tím co řekne, musí farizee strašně nazlobit. Ti říkají tahle chátra nezná zákon proto je prokleta. Kdyby zákon znala, jistě by Ježíše nenásledovala. Najednou Nikodém cituje zákon:

V oné době jsem také přikázal vašim soudcům: „Vyslechněte své bratry a suďte každého v rozepři s jeho bratrem i s bezdomovcem spravedlivě. Při soudu nebuďte straničtí, vyslechněte jak malého, tak velkého a nikoho se nelekejte; soud je věcí Boží. Dt 1, 16-17 Tím vlastně řekne, že zákon neznají nebo spíše znát nechtějí ani farizeové. Ty toto pochopitelně nesmírně vytočí a na Nikodéma se oboří, že je možná z Galilee, tedy že je jedním z Ježíšových následovníků. Ponechme stranou teologické spory, které zde hrají velmi důležitou roli, a které jsou zde tím hlavním a podívejme se na Nikodéma a jeho odvahu. Nikodém již nevystupuje tajně, ale vystupuje veřejně, proti většině. V prvním vystoupení mu není jasné jak propojit Ježíše a zákon. Zde naopak zákon mistrně využije. Zároveň neřekne Ježíš je syn Boží, ale něco ve smyslu – farizeové mluvme s ním. Možná pro sebe si řekne, udělejme veřejně to, co jsem udělal já tajně. Nebojme se pravdy, nebojme se toho, že se třeba zjistí něco jiného, než očekáváme a než chceme a co nás může bolet. Jde přece o pravdu, o to poznat, kdo je Ježíš, co od nás chce a vzájemně se přesvědčovat o tom, že my jsme ti správní a ze zákona vybírat to, co zapadá do předem vytvořeného obrazu. Zde Nikodém jako člověk poctivě hledající. 

Poslední zmínka o Nikodémovi je J 19, 18 – 39: Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale pro strach před Židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. Přišel tedy a sňal jeho tělo. Dostavil se tam pak také Nikodém, ten, který k němu přišel jednou v noci, a měl s sebou směs myrhy a aloe, asi sto liber.  Pak vzali Ježíšovo tělo a zavinuli ho s těmi vonnými věcmi do pruhů plátna, jak je u Židů ve zvyku pohřbívat.

Přichází, aby pomohl s Ježíšovým pohřbem a zároveň přináší myrhu a aloe – tedy masti k pomazání mrtvých před uložením do hrobu. S Josefem z Arimatie Ježíše pochovávají. Je zvláštní množství, které přinesl, ale nevíme proč. Existuje řada legend, ale o ty nám nejde. Písmo zmiňuje to, co zmiňuje. V této poslední zmínce vidíme, že Nikodém Ježíše bedlivě sledoval, že mu odpovědi, které kdysi dostal, stále vrtaly hlavou. Tím, že Ježíše pochovává, riskuje svoji pověst, protože pohřeb konali jen blízcí – což zajisté farizeové nebyli. Přesto Nikodém jde a Krista pochová. Moc rádi bychom v Bibli měli ještě jeden text a to o setkání vzkříšeného Krista a Nikodéma. Jenže nic takového v Bibli není.  Stejně jako v předešlém kázání o Filipovi chybí happy-end, nějaké jasné rozuzlení, něco ve smyslu „konečně mi to Pane došlo“. Jediné co máme je statečné gesto… Jenže někdy skutek je více než slovo. Nebo skutek slovo doplňuje. Nicméně všimněme si ještě jedné zmínky. Josef z Arimatie je tajný učedník Ježíše a zároveň člen židovské rady:  Členem židovské rady byl muž jménem Josef, člověk dobrý a spravedlivý, který nesouhlasil s jejich rozhodnutím a činem. Pocházel z židovského města Arimatie a patřil k těm, kdo očekávali království Boží. Ten přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo; sňal je z kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu, vytesaného. (Lk 23, 50) Celý paradox Ježíšova pohřbu tak jak jej popisuje Jan, je v tom, že Ježíše snímají z kříže a poté nesou do hrobu – alespoň podle Jana tajný učedník Josef a řekněme polo-tajný hledač Nikodém. Oba pak patří k náboženským představitelům Izraele a k Ježíšově opozici. Oba s tím, co se stalo, nesouhlasí a vnitřně se s rozhodnutím Ježíše ukřižovat neztotožní. Ježíšovi učedníci se ale rozprchli, proto se Ježíšova pohřbu ujímají jiní a to z řad, kde bychom to čekali nejméně. Nicméně takto to někdy je – Bůh si používá ty, které bychom my nečekali. Zde si použije ty, kdo nedají na mínění davu, kdo se svým jedinečným způsobem nechají oslovit Kristem. Toto oslovení a zároveň odvahu hledat pravdu, slyšet hlasy někdy nevítané, bych přál všem vám.