Marie a Marta

Jedna z věcí, která činí křesťanství mimořádným, je to, že se Bůh v JK stal člověkem. Toto vidíme z mnohých poznámek v Bibli, kde Ježíš až na hřích vykazuje rysy člověka. Jak konkrétně? Radoval se, pracoval, dokázal se rozzlobit, plakal, jedl, potřeboval být někdy sám atd. V této souvislosti mě upoutala tato zmínka Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. To, že měl Ježíš rád učedníky chápeme, ale že miloval Martu a Marii jak zde doslova stojí, je dost silné tvrzení. Jenže je silným, pokud se na něj díváme očima naší kultury, kdy milovat cizí ženu evokuje něco víc než jen náklonost, potom je tato zmínka trochu na hraně… Jenže v jiných textech vidíme, že Marie, Marta a Lazar prostě Ježíšovi otevřeli domácnost. Zároveň vidíme, že Ježíš jejich pohostinství přijal, asi se v jejich středu cítil dobře. I když byl Boží syn, potřeboval mít kolem sebe lidi, kteří ho měli rádi, kteří s ním seděli, dali mu najíst, kterým naslouchal a kteří naslouchali jemu. Proto je měl rád. V tomto obraze vidíme hluboce lidský rozměr společenství, kdy spolu lidé sedí, jedí, povídají si, jsou pod jednou střechou a něco spolu prožívají. Když se podíváme blíže na Marii, Martu a Lazara, pak Marta byla paní domu Már (a)thá znamená hospodyně, paní domu, protože je vždy uváděna před Marií, byla pravděpodobně starší, oproti tomu Marie byla asi ještě dítě. 

Poprvé je podrobněji vykreslena M a M v evangeliu Lukáše:  Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo.  Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde. Lk 10, 38 - 42

Ježíš přichází, zřejmě je unavený, uchozený, hladový a v tomto stavu jej přijme Marta a Marie. Marta se chová jako správná pohostinná žena – snaží se Ježíše obsloužit, naplnit jeho fyzické potřeby. Když se na příběh dívám svýma očima a svým žaludkem, potom se mi zdá to, co dělá Marta zcela správné a praktické. Oproti tomu Marie se sedne a naslouchá Ježíšovi. Místo aby pomohla Martě, pěkně sedí a nic nedělá. Trochu mi to připomíná situaci, kdy zde máme někdy společný oběd a kdy jsou jisté typy lidí, kteří prakticky pomohou a někteří, kteří nepomohou. Když jsem byl v mládežnických letech a poohlížel jsem se po ženě, potom jedna rada byla, že nejlépe poznáš svoji nastávající na brigádách – konkrétně jak moc je líná nebo naopak pracovitá. Zřejmě podobné rady padaly i na adresu mužů… Marie by zjevně na leckteré brigádě uspěla a leckterý potencionální ženich by si jí vyhlédl. Oproti tomu Marta nedělá nic – až na to, že naslouchá Ježíšovým slovům. Nakonec ale Marta schytá výtku a Marie je pochválena. Na první pohled to není moc spravedlivé. Neměl Ježíš napomenout spíše Marii? Neměl jí říci „Marie, zvedni svoje pozadí, pomoz Martě a až bude na stole, můžeme si povídat“?! Na první čtení to tak vypadá, ale když příběh čteme pozorně, pointa je trochu jiná.

Když o někom hovoříte v jeho přítomnosti s třetí osobou, potom se jedná buď o chválu, nebo o silnou kritiku. Styl jednání Marty prozrazuje silné naštvání. Představuji si, jak Marie sedí s Ježíšem, zatímco Martě brunátní tvář, bouchá nádobím, až to nakonec nevydrží a nejen Ježíše, ale i Martu napomene. Kdyby jednala normálně, oslovila by Marii, tento způsob ukazuje na hněv plynoucí z pocitu tak já tady dřu, snažím se a Marie nic nedělá. Ježíš se ale na její stranu nepřidá a naopak řekne, že nakonec to byla Marie, kdo volil dobře. Všimněme si, že Ježíš jí nekritizuje za to, že jej obsluhuje. Viděl do jejího nitra, a proto jí říká cosi víc: Marto, trápíš se pro mnoho věcí. Problém zde není to, že Marie obsluhuje místo Marty, ale že se trápí pro mnoho věcí a že je naštvaná. Těchto „mnoho věcí pro které se trápí“ vybublalo na povrch skrze popisovanou situaci. V podtextu tohoto rozhovoru jsou vlastně slova Marto, trápení a z toho plynoucí naštvání, nikoli práce, tě odděluje od toho, abys mi mohla naslouchat. Pochopitelně nežijeme v dokonalém světě, trápíme se, staráme se, ale problém nastane v okamžiku, kdy trápení, byť i kvůli dobrým věcem, nám znemožní setkávat se JK. Možná, že Marta měla starosti, že není dost napečeno, uklizeno, možná měla starosti jiné, související s jejím životem. Jisté je, že starosti jí oddělili od Krista. Ježíš zde neoslavuje lenost, problém Marty není práce, ale starosti. Všimněme si ještě jedné věci. Jakkoli to Marta myslí s Ježíšem dobře, vůbec se nezeptá, zda by rád jedl, jaké jsou vlastně jeho potřeby. Ona stanovuje Ježíšovi jeho roli, ona ví, co je pro něj nejlepší. Toto je otázka i pro nás, zda někdy nejsme tolik zavaleni svou prací, že se slepě vrháme do něčeho, aniž se zeptáme, proč to všechno činíme a jsme uražení, jestliže nás někdo kritizuje nebo o naší služby nestojí. Vím, jak nesmírně jsou na napomenutí citliví lidé, kteří hodně pracují. Mají pocit, že se udřou k smrti a proto si myslí, jak si vůbec někdo může odvážit je kritizovat. Tolik se snaží a přece platí, že kdo se snaží, má vždycky pravdu! Dotaženo do reality, jak si může žena dovolit chtít něco po muži, který chodí večer udřený z práce. On přece celý den pracoval pro rodinu. Jak může muž chtít po ženě, aby spolu někam šli, když je doma přece ještě tolik práce! Jak od ní může požadovat čas k rozhovoru, když ona všechen svůj čas věnuje rodině? Martina práce navíc není nezištná. Nestará se jen o Ježíše, ale i svojí dobrou pověst hostitelky. Nebezpečí práce pro druhé je v tom, že se může stát pouhým zdrojem sebepotvrzení a ve skutečnosti pak sloužíme především sobě samým, nikoli druhým.

Oproti tomu Marie není oslavována za nic nedělání, ale za to, že v daný moment poznala, že být s Kristem je důležitější než cokoli dalšího. Kdosi napsat, že Marie dovolí Kristu promlouvat. Jenže je to možná i vaše zkušenost, že jakmile člověk začne naslouchat Kristu, již se ozývají hlasy, měl bys něco pořádného dělat a ne takto promrhat svůj čas. A tak člověk může hodně pracovat, dokonce být aktivní v církvi a zároveň nedat Ježíšovi žádnou šanci dostat se ke slovu. Příběh Marie a Marty ukazuje, že obě „ženy v nás“ jsou potřebné. Jen Marta je prázdným aktivismem, jen Marie je zbožné kroužení kolem sebe.

Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili v zármutku nad jejich bratrem.  Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“  Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kde se s ním Marta setkala. Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ J 11, 18 - 32

V dalším obraze vidíme Marii a Martu jak jsou konfrontováni se smrtí svého bratra – Lazara. Vidíme velmi emotivní obraz plačících sester, později i plačícího Ježíše (v. 35). Obě ženy mají jasno – kdyby Ježíš přišel dříve, Lazar by nezemřel. Stejně tak má jasno Marta – vím, že Lazar vstane z mrtvých v poslední den. Tedy ani smrt nemá poslední slovo. Na první pohled reakce Marie a Marty působí tak trochu vyčítavě. Pane, kde jsi byl? Proč jsi nebyl tady? Jenže se na jejich reakci lze dívat jinak. Pane Ježíši, tam když jsme s tebou, jsme bezpečni. Podobnou víru prožívají malé děti ve vztahu k rodičům. Myslím, že tato víra nám někdy chybí. Víra, která se možná zdá naivní, dětská, ale která důvěřuje, že s PJ se nemusím bát. Př. Matějská pouť – když bylo Martinovi asi pět Adamovi osm, nechal jsem je projet strašidelným zámkem. Říkal jsem si, že je třeba, aby se naučili žít podle hesla, zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný. Už když vozíky vyjížděly, viděl jsem, že je zle. Asi hlavní výčitka byla, proč jsi tam s námi nejel. Kdybych tam byl, strašidla by byla stejná, ale moje přítomnost by jim dala pocit bezpečí. Takto uvažovali M a M a v tomto nám jsou příkladem. Kde PJ jsi, tam se není třeba bát, tam je bezpečí.

Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu.  Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš řekl: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! J 12, 1 – 7

Poslední setkání s Marií a Martou nám ukazuje Martu opět jako tu, která obsluhuje, nicméně tentokrát toto již není komentováno. Více je zde akcentována tentokrát Marie, která maže Ježíšovi nohy olejem. Z našeho pohledu se jedná o nepochopitelný a asi i nepříjemný akt. Jenže v době PJK se toto dělalo velmi váženým osobám, kdy olej jim měl namasírovat kůži, zároveň i omýt nohy, prostě dát „nohy do pořádku“. Marie měla Krista ve velké lásce a úctě, proto neváhá, a dá mu to nejlepší, co má nebo jinak řečeno obětuje to nejlepší co má. Všimněme si jedné zdánlivě nepodstatné zmínky. Vůně oleje, kterým Marie pomazala Ježíšovi nohy, prosytila celý dům. Krátce před tímto příběhem u J 11, 39 Marta namítá, že Lazar zemřel a že zápach z něj bude cítit. Vidíme, že je to Mariina láska k Ježíši, která naplní celý dům vůní. Je to láska církve, nás všech k Ježíši, která může naplnit tyto prostory a náš život. Jidáš se ozve, že se olej dal prodat a peníze darovat chudým, ale poznámka, že byl zloděj, ukazuje, že mu na chudých nezáleželo. Vidíme zde srovnání Mariiny velkorysosti a Jidášova pokryteckého protestu. Jidášovi nejde o druhé, ale o Jidáše. Celé dějiny budou plny lidí, kteří mají potřeby, a my se od nich nemáme a nesmíme odvracet. Nemám na mysli jen chudé, ale i lidi jinak potřebné, včetně našich blízkých. Zároveň abychom jim dokázali sloužit, musíme být nablízku Krista.

Přál bych nám všem, abychom nepovažovali za zmarněný čas naslouchání Jk a aby tento čas byl tím, co nás vede do služby jemu. Potom to totiž bude služba, která vychází z milujícího srdce a která není slepá, ale dětsky důvěřivá…