Jan Křtitel
S Janem Křtitelem se v Janově evangeliu setkáváme hned na začátku u tzv. prologu. Ještě před tím, než dojde k veřejnému vystoupení PJK se na scéně objevuje postava J. Křtitele. Jan byl vymodlené dítě – narodil se již starším manželům a to knězi Zachariášovi a jeho manželce Alžbětě. O jeho dětství nic nevíme, nicméně víme, že když dospěl, přijal svoje prorocké povolání a odešel na poušť (L 3, 2). Stává se z něj známý kazatel, který volá k národnímu pokání. Čteme, že se kolem něj brzy shromáždí zástupy, které jsou osloveni jeho kázáními, dotčeni jeho výzvami k pokání a mnozí se následně nechávají pokřtít. Jan káže o tom, že pouhá příslušnost k Abrahamovu rodu nestačí, že je nutný nový začátek, pokání. Zároveň hovoří o jakémsi příchozím, kterému nebude hoden ani zavázat řemínek na botě. Janův věhlas se šíří, a protože Židé očekávali Mesiáše, jistě je napadlo, zda právě Jan není oním očekávaným Mesiášem. Proto za ním pošlou vyslance, kteří se ho ptají, kdo vlastně je, zda právě on není Mesiášem. V době, kdy přichází Jan, ale i PJK vystoupili i někteří další, kteří o sobě tvrdili, že jsou zaslíbeným Mesiášem. Pro Židy byla nadvláda Římanů nesnesitelná, a proto se mesiášské očekávání zvětšovalo. Čas od času někdo přišel, řekl že je mesiáš, dokonce někdy vyvolal povstání, které bylo krvavě potlačeno, a takto se historie opakovala.
Jan zjevně získal značný vliv – jednak kritizoval náboženské vůdce, což jsou vždy body navíc – tedy kritizovat „ty nahoře“ (jakkoli toto jistě nebyl Janův cíl), jednak otevřeně pojmenovával mnohé nešvary, o kterých se vědělo, ale o kterých se nemluvilo. Navíc jeho slova byla prorocká, protože Jan byl prorok a tedy se hluboce dotýkala lidských srdcí. Jan velmi rychle tedy získá vliv a je proto zcela pochopitelné, že je za ním vyslána delegace s otázkou, kdo Jane jsi? Nejsi Mesiáš? Na první pohled je zcela jasné, co měl Jan odpovědět. Prostě sdělit, že není. Jenže zkusme se vžít do jeho kůže a najednou zjistíme, že ono to tak jednoduché vůbec být nemuselo a že Janova odpověď nám poodkrývá něco o jeho charakteru, který uvidíme ve stále ostřejších konturách.
Co je za takto položenou otázkou? Pokusme se trochu domýšlet… Jane, zástupy tě následují, jsi sice tvrdý kazatel, ale jsi dobrý kazatel. Náš národ dlouho očekává někoho, kdo bude mít jasné slovo, kdo bude poslán od Boha. Jane, ty jsi požehnaný muž, skrze tebe mluví sám Bůh! Ty jsi vyslanec Boží, Jane, ty nejsi jako ti před tebou, ty jsi někdo! Je jasné, že pokud by náboženští vůdci Jana vůbec nebrali vážně, potom by jej ignorovali. Jenže ho ignorovat nemohou, protože jeho poselství a vliv se ignorovat nedá. Dnes bychom řekli, že jeho hvězda strmě stoupá. Nikdo z nás nejsme v roli ani situaci Jana Křtitele, okolí se nás neptá, zda nejsme mesiášové, ale máme jiná pokušení.
Každý z nás má jisté obdarování, tak jako Jan byl prorok. Je skvělé, když je, stejně jako Jan používáme – tak jako Jan. Zároveň je důležité vědět, že vše co máme, je dar Boží, který nás – obrazně řečeno, nestaví Bohu na roveň. Pro Jana bylo tak snadné podlehnout pocitu o své nenahraditelnosti, jedinečnosti, skoro-dokonalosti. Matka tak snadno podlehne mesiášskému pocitu ohledně výchovy, muž ohledně své firmy, kazatel ohledně sboru atd. Jinak řečeno mesiášský komplex hrozí všem nám ve vztahu k dětem, v práci v týmu, ve sboru atd. Navíc často skutečně dobří jsme… Jan ale dokáže říci – nikoli, já nejsem ten, koho čekáte a dokonce koho byste ve mně rádi viděli. Bylo by tak snadné třeba jen nechat svoje posluchače trochu napjaté, třeba říci, budu nad vašimi slovy přemýšlet nebo se jich zeptat kvůli kterým vlastnostem (pochopitelně pozitivním) si toto o mě myslíte? Místo toho Jan tuto roli odmítá hrát, na rozdíl od mnohých lidí, kteří se do role Mesiáše rádi vpasují. Důvodem proč tomu tak bylo, byla Janova pokora. Jenže o jakou pokoru se jedná? Normálně o pokoře mluvíme v tom smyslu, že si o sobě moc nemyslíme. Janův přístup je jiný. Nevíme co si o sobě myslí nebo nemyslí, ale víme, jak smýšlí o Kristu. Jan volá lidi k pokání, zároveň ví, že on je jen nástrojem, nikoli zdrojem pokání. Tím, kdo hříchy sejme je Kristus. Toto je nesmírně důležité sdělení. Mnoho lidí před i po Janovi volalo lidi k pokání, mnoho lidí pranýřovalo lidské hříchy, stejně tak hříchy společnosti. Nakonec toho jsme svědky před volbami v míře vrchovaté. Jenže Jan nepranýřuje, nemoralizuje, ale volá lidi k pokání, které vede k odpuštění. Zároveň jasně sděluje, že on není tím, kdo odpouští a že existuje zdroj odpuštění, kterým je – podle jeho slov, beránek Boží snímající hříchy světa. Pokud člověk jen kárá a ukazuje na hříchy a nedostatky, pak výsledkem je pocit viny, moralizování a nikoli změna. Ukazování na hřích vždy musí vést k tomu, že existuje východisko, kterým je Kristovo odpuštění.
Také Jan křtil v Ainon, blízko Salim, protože tam byl dostatek vody; lidé přicházeli a dávali se křtít. To bylo ještě před Janovým uvězněním. Mezi učedníky Janovými a Židy došlo ke sporu o očišťování. Přišli k Janovi a řekli mu: „Mistře, ten, který byl s tebou na druhém břehu Jordánu, o němž jsi vydal dobré svědectví, nyní sám křtí a všichni chodí k němu.“ Jan odpověděl: „Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. J 3, 23 – 28
Poté, co Jan pokřtí PJK, se dále věnuje své prorocké službě. Dál za ním jdou zástupy, dál má lidem co říci, dál plní svůj úkol od Hospodina. Jenže najednou za ním přichází jeho učedníci s tím, že ten, koho pokřtil, je úspěšnější. Jan slyší slova „všichni chodí k němu“. Na první čtení na tom nic není, ale… položme si otázku, jak my reagujeme, kdy „k někomu chodí všichni“. Konkrétněji – kdy na jeho kázání se chodí, oni skvěle – na rozdíl od nás, vychovávají děti, on je úspěšnější v práci, lepší, bohatší, zdravější, hezčí, obdarovanější, ona je hezčí… Co je zde Janovi vlastně řečeno… Jane, ten, kterého jsi pokřtil je požehnanější, nebo poněkud jednodušeji řečeno, je lepší. Před pár dny jsem byl na jedné konferenci, kde hlavní řečník, který byl jakýsi německý kazatel, řekl, že v Německu jen 20 procent kazatelů dojde až do důchodu. Většina si časem najde jinou práci. Čekal jsem, jaký uvede důvod – zda moc práce, volná pracovní doba, pocit marnosti… tyto důvody asi též hrají roli, stejně jako v jiných zaměstnáních. Nicméně řečník tvrdil, že hlavním důvodem je nízké sebevědomí. Jde o to, že hodnota práce kazatelů je odvozována z výkonu a výsledků – což platí asi o nás všech. Protože se výsledky nedostavují tak rychle, jak chtějí, časem o sobě začnou pochybovat a končí. Jan měl výsledky, lidé za ním chodili, ale už ne jako dříve. Přesto tuto skutečnost přijímá a na rozdíl od učedníků se nijak necítí ohrožen. Naopak se raduje, že ten, kterému měl připravit cestu je oslaven, že někdo je lepší…
Poslední část Janova života opět ukazuje, jak nesmírně komplikovaný je člověk, jak naše představy o duchovním růstu, o tom, jak je člověk stále dokonalejší, jak se z učedníka stává učitel, který ví a který nepochybuje, berou za své. Jan se neomezuje na to, aby kritizoval pouze svoje sociální vrstvy, ale otevřeně kritizuje Heroda, který plnil roli jakéhosi zastupujícího kancléře. Za to sklidí silnou nevoli a je dán do vězení. Ponechme stranou všechny intriky, které se na Herodově dvoru děly, stejně tak nesmyslnou nabídku, kterou Herodes dal. Podívejme se na Jana… Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného“? Mt 11, 2 – 3
Asi bych od Jana čekal všechno, ale toto skutečně ne. Jan celý svůj aktivní život připravuje sebe a Izrael na příchod Krista, pak jej jasně rozpozná, nakonec jej i pokřtí, slyší z nebe hlas, který PJK prohlásí „milovaným synem“, nepodlehne pokušení stát se mesiášem, ani se nenechá svými vlákat do jakési soutěže s Ježíšem. Tento muž, který měl o Ježíši jasno více než kdokoli jiný, o kterém je dokonce řečeno amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel (Mt 11, 11) přichází s otázkou, která téměř bourá vše, co dělal. V jeho otázce vidíme přinejmenším pochybnosti. Když se ho druzí ptali, kdo je Ježíš, znal odpověď. Nyní se na tuto otázku ptá on sám!!! Jak se něco takového může stát? Kdyby se to samé stalo komukoli jinému než Janu Křtiteli, asi by odpověď byla ve smyslu, že dotyčného víra byla slabá, ale Jan??? Jistě můžeme soudit, že Jan byl ve vězení a že uprostřed věznění na něj přišla krize. Můžeme se domnívat, že Jan byl zklamán Herodem, kterého na jednu stranu kritizoval, na stranu druhou Herodes měl Jana svým způsobem rád a chodil na jeho kázání. Možná tyto a další věci hráli svojí roli, nevíme a můžeme se jen domnívat a domýšlet. Možná ale lepší vysvětlení je, že nejen Jan, ale každý někdy prochází podobným obdobím nejistot, otázek a tázání. Obdobím, ve kterém se ptáme na věci, které jsme si již kdysi odpověděli, o kterých jsme si mysleli, že jim rozumíme. Obdobím, kdy si znovu potřebujeme ohmatat základy, na kterých naše víra stojí. Někdy se jedná o období puberty, kdy mi nestačí odpovědi rodičů a kazatele, někdy o krizi středního věku, někdy o krizi vypůsobenou složitými okolnostmi… Důvodů je mnoho. Důležitější je, že Písmo o těchto stavech nemlčí a těmi, kdo podobné otázky mají, nepohrdá. Dokonce neskrývá, že i takový gigant, jako Jan Křtitel se trápí. Jan nakonec nedostane přímou odpověď, ale odpověď, která je citací Izaiáše a ukazuje na přicházejícího Mesiáše. Tedy dozví se pravdu a dozví se, že jeho mise a jeho život měli smysl. Poté je nespravedlivě popraven. Tento úžasný muž se stane obětí palácových intrik. Dost drsný konec… Známý americký pastor, autor několika bestsellerů T. Keller napsal: „Víra bez pochybností je jako tělo bez protilátek…“ Pochybnosti, které někdy přichází jako výsledek zápasů o víru, jsou legitimní a nutno dodat – někdy přichází. V určitém období života si jakoby nestačíme s odpověďmi, které nám stačily doposud. Náš příběh Jana za jeho otázky nekritizuje, nesoudí. To, co o Janovi platí je, že nikdo větší nevystoupil z ženy. Jan zůstane navzdory svým zápasům, o kterých Písmo nemlčí velikou inspirací člověka, který nepodlehl pokušení mesiášského komplexu, který připravil cestu PJK a kdo nám ukazuje svým životem, že když se menšíme, PJK poroste. A o to v křesťanově životě nakonec běží především…. Důležité totiž není nepochybovat, mít vždy jasno, ale uvolnit ve svém životě místo Kristu. A to se u Jana stalo v míře vrchovaté.