Filip

Jednou ze zvláštností Janova evangelia je, že v různých oddílech popisuje duchovní růst některých osobností. Zmínky o nich jsou vpleteny do hlavního toku vyprávění, zároveň když tyto zmínky sesbíráte, potom dostanete velmi inspirativní obrazy o vývoji těchto osobností. Zajímavé je ale i to, že o většině z nich toho víme jen málo, spíše z nějakého výroku, nikoli z nějakého celkového obrazu. Jiná věc je, že Jan popisuje růst těchto lidí. V Janově evangeliu je nejčastější slovo víra a Jan spojuje víru s růstem, tedy jedná se u něj o cosi dynamického, o proces, nikoli pouze nebo především o intelektuální souhlas s nějakým vyznáním víry. Několikrát slovo víra Jan nahrazuje slovem následování a i to ukazuje ne jeho pojetí víry.

Dnes budeme hovořit o jednom z 12 apoštolů, který se jmenoval Filip. O Filipovi je zmínka v několika oddílech. První se týká jeho povolání, pak jeho poznámka, že nelze nasytit 5000 lidí, další výrazná pasáž je v okamžiku, kdy lidé chtějí vidět Ježíše a Filip je k němu přivádí. I z těchto několika oddílů se pokusíme sestavit určitý obraz.

1.     Povolání Filipa: Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: "Následuj mě!" Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova; Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta." Natanael mu namítl: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Filip mu odpoví: "Pojď a přesvědč se!" J 1, 43 – 45

Filip pocházel z malé rybářské vesnice, která byla na severním břehu Galilejského moře. Betsaida znamená dům rybolovu. Zajisté se jednalo o chudou oblast Galilei. Ze stejného města byli Ondřej, Petr a zřejmě i Jakub a Jan.

Když Ježíš začal veřejně působit, rozhodl se vydat na cestu do oblasti Galileje. Snad bychom čekali, že půjde do Jeruzaléma, protože tam by našel vzdělané lidi, navíc získat pro sebe Jeruzalém, znamenalo získat celý Izrael. Nebo by mohl jít rovnou do Říma, protože získat Řím by znamenalo získat svět.

Když jsem začal pracovat s AVA, tak hlavní strategie byla oslovit vrcholové sportovce, protože svědectví od např. Baroše by ovlivnilo více lidí, než svědectví fotbalisty z okresního přeboru. Myslím, že na tomto myšlení je leccos zajímavého, zároveň na podobnou taktiku – tedy především oslovit a získat významné a vlivné lidi, přišel i kdejaký člověk zabývající se marketingem. Tedy jedná se o celkem logický a moudrý marketingový tah a není třeba ho nijak spojovat s Pánem Bohem. PJ se zde chová zcela nemarketingově. Místo aby šel do Jeruzaléma, nebo jiného města či metropole tehdejšího světa, jde do zcela bezvýznamné vesnice kdesi na břehu Galilejského moře. My si toto zřejmě až tak neuvědomujeme, ale čtěme tento text očima dneška. Zní to asi jako kdyby Obama po svojí inauguraci odešel do obce Podlesí a tam si našel svoje klíčové poradce. Kdybyste nevěděli kde tato obec je, potom vězte, se nachází „v okrese Ústí nad Orlicí a ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 249 obyvatel…“.(mapy.cz)

Pochopitelně Ježíš Galileu znal díky svému původu, ale přesto je zvláštní koho a kde si vybírá svoje učedníky. Jedna věc je, že se za svoji volbu modlil a konzultoval ji se svým otcem, druhá věc potom je, že vzdělání, vliv a další věci nebyli tím, co na Ježíše nějak zásadně působilo. Ježíš si vybíral svoje učedníky podle jiných kritérií. Jednalo se o věrnost, ochotu se učit a ochotu následovat svého mistra. Ježíš si tedy vybere Filipa a Jan nám zaznamenává přímočarou výzvu – následuj mě. Všimněme si, že Ježíš nehovoří, věř mi, ale následuj mě. Byl to D. Bonhoeffer, který napsal útlou knížku „Následování“, která však měla a do dnes má vliv na mnoho křesťanů. Bonhoeffer dává následování do souvislosti s milostí. Píše o tzv. laciné milosti, kdy laciná milost je milost bez následování. Naopak drahá milost je drahá tím, že volá k následování Krista. Ježíš jaksi automaticky spojuje víru a následování Krista. Jakoby říkal, že víra ve mně znamená život se mnou. Zároveň víra ve mně znamená jít tam, kam půjdu já. Někdy člověk prožije silně Boží přítomnost nebo moc, někdy se jedná spíše o duševní pohnutky. Až čas a právě ochota následovat Krista ukáží, z jakého ducha bylo setkání s Kristem. Ukážu to na jednom příkladu – konkrétně na svědectví P. Dessena,  jednoho z blízkých přátel F. Nietszcheho: „Když přistupovali konfirmovaní po páru k oltáři, aby přijali na kolenou posvěcení, klečeli jsme s Nietzschem vedle sebe jako nejbližší přátelé. Velmi dobře si pamatuji na svatou, povznesenou náladu, které jsme byli v týdnech před konfirmací a během ní. Byli bychom se hned docela ochotně rozloučili se životem, abychom byli u Krista, a naše veškeré cítění, myšlení, konání bylo prozářeno nadzemským jasem“. Asi není třeba dodávat, že N. tato slavnostní atmosféra brzy opustila…

Víra totiž není klečení před oltářem, fantastický pocit při chválách, nebo úžasný pocit z toho, že mě oslovilo kázání. Určitě i tyto okamžiky do života víra patří, ale nejen ony. Učedníci prožili horu proměnění, zároveň ne vždy se jim vedlo dobře. Filip uslyší jasnou výzvu – následuj mě… a poslechne. O svém povolání ale nemlčí a ovlivňuje svého známého. Vyhledá Natanaele a jakkoli je o něm napsáno, že v něm není lsti, zde Natanael dává Filipovi nepříjemnou lekci. O co jde? Natanael zpochybňuje Filipovo svědectví tím, že mu sdělí, že z Nazareta postě nic dobrého vzejít nemůže. Několikrát jsem zažil, že jsem byl z něčeho velmi nadšený a jaksi jsem předpokládal, že všichni musí moje nadšení sdílet. Jenže najednou „prásk“ a reakce ve smyslu „ale mě je to jedno“ nebo „mě to nezajímá“ nebo „nejsi tak trochu mimo“? Člověk se cítí jako opařený. Přece jsem dělil tak super věc! Poznal jsem Krista nebo něco jsem dokázal… a ono to skoro nikoho nezajímá nebo mi nevěří. Filip nám ukazuje důležitou lekci – nenechá se skepsí druhých odradit a navíc reaguje slovy: „Pojď a přesvědč se“. Natanaeli přestaň sedět a filozofovat co může nebo nemůže vzejít z Nazareta, raději se jdi přesvědčit jak to je. Nemluv o Ježíši, ale zkus promluvit s Ježíšem. Natanael dá na Filipovo svědectví a skutečně za Ježíšem jde. Jinými slovy naše svědectví má význam.  Neznáme veškerou pravdu, ale svědčíme jako „svědkové“ – tedy o tom, co jsme viděli, poznali a zažili.

2.      Opět následování: Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové.

Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl: "Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce." "Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. J 12, 20 – 27

Další úsek, kde se o Filipovi více píše, je v okamžiku, kdy jsme svědky růstu Ježíšovy popularity a kdy se mnozí chtějí s Ježíšem setkat. Nevíme proč, zřejmě se ale neutajilo, že přichází další „super-star“. Děj, který jsem četl, se odehrál krátce po vzkříšení Lazara a tak není divu, že dav chce Ježíše vidět. Stejně bychom reagovali i dnes. Jakkoli do srdcí těch, kdo Ježíše chtěli vidět, nevidíme, můžeme předpokládat, že je k němu hnala i zvědavost. Dostávají se však jen k Filipovi, který žádost davu komunikuje Ježíšovi. Následně dostane spolu s Ondřejem přímou odpověď. Místo aby slyšel a viděli Ježíše kochajícího se v slávě, slyší podobná slova, jako když je JK povolal. Ježíš opět hovoří o následování. Když je Ježíš oslavován, tak Filip slyší, že přišla hodina, aby byl oslaven, ale jinak, než čekali. JK hovoří o smrti, o ceně následování nebo ceně učednictví. Přirovnává život následování k zrnu, které musí nejdříve zemřít a až pak může dát ovoce. Pro JK toto konkrétně znamenalo cestu na kříž, pro nás jeho slova znamenají umírání sama sobě.  Má-li vzniknout život, něco musí zemřít. Možná to bude znamenat zemřít své sebestřednosti, lenosti, sebelítosti, některým špatně nastaveným hodnotám atd. Cesta za Ježíšem se neobejde bez oběti. Řekl bych, že zde Filip mohl dostat další zpražení. Místo fantastického pocitu a vyhřívání  se ve slávě svého mistra slyšíme slova o umírání.

3.      Trapný závěr. Jsme v poslední části a čekali bychom nějakou zásadní změnu, proměnu myšlení. Místo toho vidíme text, který nás spíše šokuje a který jaksi popírá téma, které jsem zvolil – tedy Proměny.

Ježíš mu (Tomášovi) odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli." Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!" Ježíš mu odpověděl: "Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! J 14, 5 – 11

 Jak může Filip skoro na konci Ježíšova přebývání na této zemi položit takovouto otázku? Ježíš několikrát spojoval poznání Otce s poznáním jeho osoby. Toto byl jeden z hlavních důvodů, proč měl být ukřižován – tedy že se staví Bohu na roveň. Na Filipovu otázku Ježíš reaguje slovy – Filipe tak dlouho jsi se mnou, a stále to nevíš, resp. stále mě neznáš? Nebo řečeno slovy této série: Tak dlouho mě znáš a stále kde je nějaká proměna? Popravdě neznám opověď, spíše mě udivuje, že Jan i pozdější redakce Bible podobné zmínky nevypustili a nezatajili se. Zároveň vidíme, že i po úžasných zkušenostech s Ježíšem, člověk vůbec nemusí mít ve všem jasno. Přesto však Ježíš s námi – stejně jako s Filipem jedná a neláme nad ním hůl. Je zvláštní, že v příběhu už nic víc o Filipovi nečteme. Nevíme tedy, jak reagoval, jak moc pochopil, co mu Ježíš řekl. Podle pozdější tradice byl ukřižován, nicméně toto v Písmu nečteme. Poslední rozhovor mezi ním a Ježíšem nás ponechává trochu na rozpacích. Čekali bychom nějaký happy-end, ale ten se nedostaví… Jenže tak to někdy ve vztahu s Ježíšem je – ptáme se špatně, někdy něco nepochopíme, někdy něco nepochopíme nikdy, někdy odpověď nenajdeme. Jenže na tom naše jistota nestojí ani nepadá. Ta stojí na Kristu více než na naší dokonalosti, a v tom je nám i příběh Filipa inspirací…

Přál bych vám všem, abychom víru proměňovali v následování, abychom nepodléhali skepsi i když nám naše okolí ohledně naší víry nemusí rozumět, abychom se nebáli umírat sami sobě a aby naše jistota více než ve správných odpovědích, jakkoli jsou důležité, byla postavena na Kristu.