Ježíš jako otec

Toto kázání je vlastně protimluv, protože nikde v NZ Ježíš o sobě nemluví jako o otci. Zřejmě bude důvod ten, že oslovení Otec bylo ponecháno Bohu. Ježíš hovoří o tom, že je s otcem jedno, otázka je, co „jedno“ znamená. Mnozí by řekli, že se jedná „o podstatu“, jenže otázka je, co znamená podstata. Jedná se o termín abstraktní, mnohem více filozofický než biblický, o termín těžko uchopitelný. Ježíš o nás hovoří jako o synech, ale tyto výroky se spíše týkají našeho poměru k Bohu. Jsme tedy Božími dětmi a nikoli Ježíšovými dětmi? Náš Martin byl u jednoho spolužáka, jehož rodiče jsou křesťané. Když se večer modlili, tatínek onoho syna reagoval na Martinovou modlitbu, ve které Martin začal oslovení Pane Bože. Prý má Martin v modlitbě oslovovat jen Ježíše. Přijde mi to absurdní, zároveň nepodstatné. Pochopitelně zde narážíme na tajemství trojice, nicméně je zajímavé a asi to má i jakýsi význam, že spojení Ježíšovi děti nikde v Bibli nenalezneme, stejně tak nenalezneme spojení, kde by Ježíš tvrdil „já jsem váš otec“. Tímto konstatováním bychom mohli kázání ukončit… Prostě se nepovedl název. Jenže přesto je v Bibli následující jeden adventní text: Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. Iz 9, 5 – 6

Zřejmě se jedná o jediný text, kde je Kristus takto jasně nazván Otcem, zde otcem věčnosti. V Písmu spíše vidíme, že Bůh se skrze Krista stal naším otcem, díky Kristu jsme byli adoptováni, přijati za Boží děti. Protože ale platí, že Otec a syn jedno jsou, myslím, že náš poměr k Otci je i poměrem k jeho synu. Že tím, že jsme uvěřili, jsme se stali Božími dětmi a že není nic proti ničemu vnímat Krista jako svého otce, byť to takto explicitně, černobíle v Písmu napsáno není. Pojďme se ale raději podívat, co z toho plyne…

Existuje jedno Japonské přísloví: Tří věcí je třeba se bát, tři věci je třeba nenávidět: zemětřesení, požár a otce. Myslím, že toto přísloví je dostatečně vypovídající a snad – alespoň v našich kruzích, neplatí. Určitou krizi otcovství si ale dnes uvědomuje kde kdo, nejnavštěvovanější semináře na všech křesťanských konferencích jsou semináře o otcích a o mužích. Jakkoli tyto semináře jsou dobré, mají vadu. Většinou vychází z historického modelu despotického otce. Nakonec na to ukazuje i zmiňované přísloví. Netvrdím, že dnes despotičtí otcové neexistují, jistě ano, nicméně se dostáváme spíše do druhého extrému, a tím je příliš liberální přístup k dětem, tedy jinak řečeno, nic nebo skoro nic od nich nevyžadujeme. Jsme svědky toho, že v současných výchovných trendech strádá vyžadování, trénování a utužování. Toto byla a má být tradičně mužská úloha. Právě malá odolnost je jedním z důvodů mnohých neuróz u dětí.  Mnozí vychovávají děti v přesvědčení, že není důvod snášet něco nepříjemného. Tedy že je v pořádku dělat věci a zaměřit se na věci, které mě baví. Otec je zde pak od toho, aby trávil s dítětem čas a dělal společně s ním to, co ho baví. Jenže jak víme, život obsahuje složité záležitosti a my se musíme s nimi porvat. Jenže často je raději opouštíme. Obecně v rodinách ubývá důrazu na výchovu a pevnost. Za hrdinství je pak považováno slézání hor, sjíždění sjezdovek, adrenalinové sporty, tedy jinými slovy nepohodlí, které si sami vybereme. Hodně se dnes mluví o významu sportu ve výchově. Myslím, že z vlastní zkušenosti vím, co sport dává a nedává a přiznám se, že jsem k jeho „zázračným výchovným možnostem“ skeptický. Má jistě výchovné dopady, ale stále se jedná o zábavu, kterou jsme si vybrali. Navíc si nemyslím, že sportovci by nějak lépe zvládali život než obyčejní lidé. Stejně jako oni mají tendenci utíkat od skutečných životních problémů.  To, co vnímám jako problém je schopnost dělat věci, které dělat nechci. Právě muž resp. otec je nebo by měl být tím, kdo stanovuje hranice a kdo je vyžaduje. Dítě ho pochopitelně provokuje, zkouší, co otec vydrží, kdy poleví, zda svojí pevnost myslí vážně.

Proč tyto slova, která vlastně vůbec nemají nic do činění s názvem dnešního kázání. Když jsem měl hovořit o Ježíši jako o otci, potom se mi vybavil marnotratný syn. Tedy otec, který čeká na svoje dítě a který od něj – mimo pokání, nic nepožaduje. V křesťanských kruzích velmi často s tímto modelem operujeme jako s ideální představou otce. Osobně jsem zažil i tento rozměr, ale i dost kruté nářezy, které roztouženého otce moc nepřipomínali. Pokud byl někdo roztoužený, pak to byl řemen. Když procházíme evangelia, potom na mnoha místech čteme, že Ježíš od nás něco požaduje. Tedy miluje nás totálním přijetím a totálními požadavky. Otcovský rozměr lásky je rozměr vyžadující.  Nakonec i sám Ježíš ve svém slově hovoří o tom, že existují důkazy, že ho milujeme. Přinejmenším je to láska k druhým a zachovávání přikázání. Je to v příkrém rozporu s křesťanskými aforismy typu „není třeba snášet důkaz lásky – jediným důkazem lásky, je láska“. Tedy Ježíš od nás něco očekává a pokud to nepřijde, znamená to, že dar milosti nebyl vůbec přijat. Zdravá láska je kombinací podmíněné a nepodmíněné lásky. E. Fromm napsal: Dospělý miluje jak s mateřským, tak otcovským vědomím, přestože si nevzájem zdánlivě odporují... Chyba v tomto vývoji je základním zdrojem neurózy. Tedy řečeno s Písmem platí oboje: pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi a zároveň milujete-li mně, zachováváte moje přikázání. Nebo nikdo je nevyrve z mé ruky a zároveň  posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena‘ a ‚vykročte jistým krokem‘, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.

Jde o to, že otcovská láska je tvrdá a pokud není krutá a ponižující, dítě jí ctí a váží si jí. Zároveň je to láska, která musí být vyvažována nikoli láskou rozmazlující, ale nepodmíněnou. Obojí je jednou stranou téže mince. Zároveň se obávám, že máme tendenci příliš zdůrazňovat rozměr lásky, která požaduje jen málo nebo nic. Jenže Ježíš jako otec vyžaduje a očekává. A i tím, že jeho očekávání naplníme, náš vztah k němu poroste. Nikoli proto, že jsme si lásku zasloužili, ale proto, že až když něco díky lásce splníme, láska může růst. Jinak se jedná o pouhý citový vznět.

Chtěl bych ukázat na ještě jeden rozměr Ježíšova otcovství. Otcovským úkolem je vyvést nás do vnějšího nebezpečného světa a dát nám pocit bezpečí a jistoty. Vyvést neznamená nahradit.  Když se podíváme, jaký používal Ježíš jazyk, pak se jednalo metafory, aforismy, podobenství. Ze 183 otázek, které mu byly v evangeliích položeny, odpovídá přímo jen na tři z nich, kdežto vlastně každé naše kázání končí odpovědí. Proč? Myslím, že z nějakého důvodu si myslíme, že křesťanství se týká především pozitivních věcí – uzdravování, pomoci, naděje a jasných odpovědí. Jenže cesta ke skutečné proměně je odhalit zraněnou stránku života a tu postavit do posvátného prostoru nebo jinak řečeno tu dát Ježíši k dispozici, aby jednal. Jenže k tomu je potřeba věci pojmenovat a dát do světla. Ježíš jako Otec je tím, kdo nám neulehčuje život tím, že by jeho složitosti odsouval, ignoroval nebo relativizoval. Dokonce nám život neulehčuje ani tím, že by nám dával na všechno odpovědi – tedy soudě z jeho způsobu odpovědí. Spíše nám dává zdroje, abychom v jeho síle překážky dokázali zvládnout. Dělá to proto, že takto jedná moudrý otec.

Možná bychom si na závěr tohoto kázání mohli položit jednu otázku: Otče, co chceš, abych činil? Nevyhýbám se nějakému úkolu? Pokud ano, potom se k němu chci postavit čelem. I proto, že ty jsi Ježíši dobrým otcem, který mě miluje a právě proto i něco očekává.

Amen