Církev a Boží sláva

Kol 1:27 Bůh jim chtěl dát poznat, jak bohatá je sláva jeho tajemství mezi pohany: Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu.

28 Jeho zvěstujeme, když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu.

29 O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou.

Církev, aneb - Soli Deo Gloria

Jak se může projevit Boží sláva v církvi?

Skrze dary

Mnohokrát jsem se setkal s otázkou, co vlastně kazatel dělá. V podstatě káže, což je zhruba 30 minut a pochopitelné se na kázání připravuje. To je třeba pět hodin. Celkem to hodí zhruba šest hodin týdně. Když k tomu připočteme dvě hodiny nějaké kancelářské práce, potom je to 8 hodin práce za týden, což vůbec není špatný job… Když to rozpočítáme na hodinovou sazbu, potom je kazatel na tom hodně dobře. Nechci obhajovat nebo vyvracet tato čísla a propočty. Spíše chci ukázat, jak se v tomto myšlení odráží myšlení lidí o církvi. V podstatě se jedná o one-man show. Máme člověka, aby nám kázal, případně nám pomáhal - pokud o to ovšem stojíme. Někdo mi říkal – aby nám potvrzoval to, co chceme slyšet. V nedávné době proběhlo několik masivních průzkumů, které zkoumaly, proč některé sbory rostou a proč naopak stagnují. Čekali bychom, že důvodem byl skvělý pastor, skvělá práce s dětmi, hezké prostory, ale nakonec se ukázalo, že jedním z rozhodujících faktorů bylo, že silné sbory a byly silné tím, že vytvořili prostředí, kde lidé mohli využívat svoje obdarování. Kazatel nerezignoval na to, co kazatel dělat má, ale model nebyl kazatel a pár dalších nad-lidí, kteří táhnou cca. 80% aktivit, ale celá církev, která se podílí na růstu a nejen to – podle svých obdarování. Ef  4:11 A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, 12 aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla… Pavel zde píše, že vše co se děje, má připravit věřící do služby.

Můžeme namítnout, tohle přece není žádný život! Stále někomu sloužit, stále někde dávat. Není křesťanství sebe-trápení? Není církev pouhým generátorem nešťastníků, kteří jsou nuceni neustále dávat a rozdávat se pro druhé? Několikrát jsem hovořil s lidmi, kteří s církve odešli a komentovali to slovy o nádherném pocitu, že teď už ode mě nikdo nic nechce, jsem svobodný jak pták!

Pokud tomu tak je, potom se není co divit, že tito lidé z církve utekli. Existuje ale i jiný přístup. Byl to Johan Sebastian Bach, který mnohá svoje díla podepisoval zkratkou SDO – samého Bohu sláva. V podobném duchu stavěli stavitelé katedrály. Jak víme, středověký umělec se nepodepisuje, to přichází až z renesancí. Důvodem bylo, že chtěli svým dílem vzdát slávu Bohu. Dokonalost, kterou předváděli, byla odrazem dokonalého Boha…  Psát či stavět pro ně nebyla jen dřina, ale způsob, jak svojí prací oslavit Boha. Jak svým obdarováním oslavit Boha. Přečteme se následující svědectví, jak může vypadat vztah obdarování a Boží slávy: "Věřím, že Bůh mně stvořil s určitým záměrem – jít do Číny. Ale Bůh mi též dal rychlé nohy. Když běžím tak vnímám, že se Bůh raduje. Kdybych vzdal, opovrhnul bych Božím darem…Zvítězit, pro mne znamená vzdát mu čest“. Tato slova jsou z filmu Chariots of Fire (Ohnivé vozy) a jsou vyřčena Ericem Liddellem, vynikajícím atletem a zároveň velkým křesťanem.  Církev tedy je místo, kde každý věřící křesťan může nebo se může učit využít svoje obdarování pro Boží slávu. Může dát Bohu to nejlepší. Pravda je, že toto spojeno s obětí, ale obětí dobrovolnou. Před asi půl rokem jsem měl pohřeb br. Jokla. Tento muž oslavoval Boha na poli vědy. Studenti i profesoři o něm věděli, že je křesťan, jasně se k tomu přiznával. Myslím, že i díky tomu mohl být jeho pohřeb skvělým svědectvím…. Svoje obdarování můžeme ale využít i v církvi, v mnoha konkrétních službách. Písmo nám říká „vše co děláte, dělejte jako byste to nedělali lidem, ale Bohu“.

Skrze Boží moc

Mnozí teologové a religionisté si lámou hlavu, co že se to vlastně o těch Letnicích stalo. Byl to nějaký emocionální výbuch, nebyli nakonec skutečně opilí, je to v Bibli tak, jak to bylo atd. Nic z toho. Byl to Duch svatý, který mezi ně sestoupil svojí mocí. Když lidé slyšeli učit Ježíše, potom užasli, že učil jako ten, kdo měl moc. Něco, co se dá těžko popsat, ale co víme, že existuje. Je zvláštní, že zcela určitě s mocí počítají nejrůznější šarlatáni, léčitelé a církvi někdy jakoby chybí.

Sk14:3 Přesto tam Pavel a Barnabáš dost dlouho zůstali a přes všechny překážky mluvili o Pánu; a Pán dosvědčoval svou milost tím, že jim dával moc konat znamení a zázraky. 1 Kor 1:24 ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. 1 Kor 5:4 a to ve jménu Pána Ježíše Krista. Až se shromáždíte - já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše -

2 Kori 12:9 ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.

Boží moc znamená, že se naší služby a života dotýká Bůh. 2 Kor 4:7 Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.

Na nádobách je důležitý obsah, tedy co nesou, co je v nich. Apoštolové hovoří o hliněných nádobách… proč? Aby zdůraznili obsah nádob, kterým je evangelium. My jsme někdy v nebezpečí, že nám tak moc záleží na vnějšku, na mínění druhých lidí, že obsah chybí.  První církev z hlediska světa moc neznamenala. Nejednalo se o mocenskou organizaci, nebylo mezi nimi moc lidí vlivných a mocných, přesto mnoho lidí vstupovalo do církve, i když to někdy znamenalo spíše trápení. Jenže v církvi se projevovala Boží moc. Když hovoříme o Boží moci, potom ta se projevuje i jednorázově, ale má být patná i v našich životech a službě. Jeden z největších teologů všech dob a zároveň „kazatel probuzení“ J. Edwards (1703 – 1758) prožil několik nadpřirozených vylití Ducha. Skutečnost, že se v probuzení objevovaly fenomény různého druhu a hlavně fakt, že ne všechna obrácení se v běhu času ukázala jako opravdová, Edwardse vedly k přemýšlení, jak lze duchovně rozeznat ryzí probuzení a skutečné jednání Boží milosti od pouhého lidského či ďábelského napodobení. Edwards proto vypracoval pět znaků působení Ducha svatého:

Prvním znakem jednání Ducha Božího je růst úcty k Ježíši Kristu

Znak druhý vyjadřuje, že tam, kde působí Duch svatý, je satanovo království pod tlakem. Lidé intenzivněji hledají Boží království a Jeho spravedlnost, jejich láska ke světu a světské zájmy jsou oslabovány.

Třetí charakteristický znak ukazuje, že Duch svatý působí v lidech hlubší lásku k Písmu.

Předposledním rozpoznávacím znamením je odvrat od lží k pravdě. Tam, kde lidé milují pravdu a kde ji vyznávají, můžeme si být jisti, že jedná Duch pravdy.

Pokud lidé více milují Boha a roste jejich láska k lidem, je naplněn pátý znak. Tato láska pak úzce souvisí s láskou k bližnímu, kdy Boží Duch působí pokoj, ochotu vzájemně si sloužit v lásce a touhu po záchraně těch, kdo Krista ještě nepřijali za svého Pána.

Skrze společenství

V poslední době jsem přemýšlel více nad českou církví. V posledních dvaceti letech došlo k několika větším probuzením. KS, JB, ECM – Plzeň. Všude bylo několik set lidí, všude se obraceli lidé „ze světa“. Všechny sbory skončili nebo  prošli hlubokou krizí. Nakonec i náš sbor vznikl díky roztržce v Dejvicích… Co se stalo?  Často padli vedoucí a všude došlo ke sporům. Satan útočí skrze vedoucí a skrze vztahy. V naší zemi není v současnosti žádný větší sbor ani žádná rostoucí církev… něco se zadřelo. Když vidíme politickou scénu, potom opět – to co se hroutí je důvěra a tedy i vztahy. V Římském světě platil zákon silnějšího. Doporučuji třeba seriál Řím na HBO. Mezi lidmi byla neskutečná krutost, téměř neexistovaly zákony resp. pro velkou část obyvatel nebyly zákony vymahatelné.  Zaposlouchejme se do slov jednoho z prvních křesťanských obhájců víry, Justina (byl popraven r. 165): Dříve jsme si libovali ve smilstvu, nyní však nacházíme potěšení jen v mravní čistotě. Kdo jsme užívali kouzel, zasvětili jsme se dobrému nezrozenému Bohu. Kdo jsme nade vše milovali majetek a peníze, nyní, co máme, odnášíme do společné pokladny a dělíme se o to se všemi potřebnými. Kdo jsme se dříve navzájem nenáviděli, zabíjeli a nechtěli přijmout do domu ty, kteří s námi nesdíleli naše zvyky, nyní, když se zjevil Kristus, usedáme s nimi ke společnému stolu, modlíme se za nepřátele a snažíme se přemluvit ty, kteří nás nespravedlivě nenávidí, aby žili podle krásných Kristových rad a pevně doufali, že dostanou to, co my od Pána Boha všech.

Vidíme, že první obhájci argumentovali proměnou vztahů, která v tehdejší církvi byla patrná. Prostě říkali – přestaňte věřit pomluvám, které se o nás šíří a přijďte mezi nás. Sami uvidíte… Protože jsem mluvil o vztazích v minulém kázání, rád bych dnes poukázal na tři věci, které vztahy ničí.

Př 6:12 Ničemný člověk, muž propadlý ničemnostem, má plná ústa falše, 13 mrká očima, nohama cosi naznačuje, svými prsty ukazuje. 14 V srdci má proradnost, osnuje zlo v každém čase, vyvolává sváry.

Autor Přísloví hovoří o mrkání očima, naznačování… Nazval bych to nepřímé nebo dvojznačné chování, kdy neříkáme, co chceme říct, ale spíše kolem sebe upouštíme jakousi komunikační mlhu. Někdy se to projevuje v tom, že rozhovor ukončíme slovy „já vím, co jsi chtěl říct“. Nebo když o druhém šíříme nedobré zprávy…

Př 10:18 Kdo skrývá nenávist za zrádné rty, i ten, kdo šíří pomluvy, je hlupák.

Pomluva zasévá nedůvěru, nejistotu, rozděluje přátelé. Kdosi pomluvy přirovnal k neviditelným šípům. My se nevyhneme čas od času k rozhovorům o druhých lidech, ale nemusíme je soudit anebo vynášet věci, které být vyneseny nemají.

Jak 4:1 Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? 2 Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete - a nic nemáte, protože neprosíte. 3 Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně. 4 Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.

V tomto textu vidíme boj mezi křesťany ve sboru, kam Jakub píše. Nevíme přesně, o co šlo, ale nakonec Jakub hovoří, že jejich problém je přátelství se světem. Tedy způsoby jednání, které byly v tehdejším světě běžné, začali prosazovat v církvi. Pokud bychom to měli aktualizovat, potom příkladů narušených vztahů máte v práci asi dost. Pavel zde říká – vaším problémem je, že vám jde jen o vás, o vaše touhy a vášně. Jenže to je pro společenství církve smrtící a navíc se v takovém prostředí nezjevuje boží sláva…

Přes všechny nedostatky církve, Bůh se rozhodl svoji slávu zjevit právě skrze ni. Zcela konkrétně jsme hovořili o třech způsobech: Skrze obdarování, které dává, skrze moc a skrze společenství. Kéž by toto platilo i na P13…