Já jsem ta cesta....

Jan 13 – 14 Já jsem ta cesta, pravda, život

Když čteme kontext tohoto výroku, potom vidíme, že mezi učedníky nastává neklid z toho, že Ježíš odchází. Petr mu nabízí svůj doprovod, ale Ježíš mu odpovídá, že to nejde. Navíc dodává, že Petr zapře. Je jasné, že učedníci nerozumí Ježíšovým slovům a celý výrok o cestě, je zarámován pocitem zmatku, neporozumění a určitého emocionálního napětí. Je třeba mít na paměti, že tomuto výroku předchází i Jidášova zrada, což celkovou atmosféru ještě „přihustilo“ a není náhodou, že učedníci, slovy PJ prožívají úzkost.  Když nad tímto dějem přemýšlíme, potom je poněkud podivné, že Ježíš hovoří o svém odchodu. Neměl by právě v těchto chvílích (přinejmenším po Jidášově zradě) hovořit o tom, že s nimi zůstane? Neměl by informace o svém odhodu – když už je musí sdělit, posunout na později? Jakoby Ježíš vybral ten nejméně vhodný okamžik na oznámení „nepříjemné zprávy“! 

A nebo…  je to právě ten nejlepší okamžik. Jde o to, že slova o cestě vyřkne v okamžiku, kdy se učedníkům cesta jakoby začíná ztrácet.  Zradí Jidáš, Petrovi – jednomu z vůdčích osobností učedníků je řečeno, že odpadne, Ježíš hovoří o svém odchodu. Možná, že učedníci prožívají okamžiky, které dobře známy i my.  Jsou chvíle, kdy se zdá, jakoby nám začala ujíždět země pod nohama, jakoby se jistoty, stávaly nejistotou, jakoby se na naše cesty začala dopadat mlha a někdy hodně hustá… Nakonec je to Tomáš, který hovoří o tom, že učedníci neví, kam Ježíš jde a že tedy neznají cestu. Tři roky jej následovali po společných cestách, šli, kam šel on a najednou tento čas nenávratně končí. Tato situace tak trochu připomíná rozbitý kompas. Člověk běží či jde, najednou se kompas porouchá a co dál? Horší ovšem je, když se porouchá pomyslný kompas života. Nejde sehnat práce, něco bolí, nedostaneme se na školu, Bůh neodpovídá na naše prosby… člověk má na jazyku „tak Bože co je“??? Nějak se mi ztrácíš!

V těchto okamžicích hledáme nějaké návody, mapy, názory, které by nás někam posunuly. Něco, co by nám řeklo či ukázalo „tam“ je ta cesta, tam jdi, to udělej, toho se přidrž. Jenže Ježíš místo toho, aby dal nějaký návod, aby ukázal, tady je správná cesta, říká, já jsem ta cesta. Ne tam jděte, tam je cesta, pravda, ale já jsem cesta, pravda… Tento výrok zní jasně, ale až tak jasný není, pokud ho domyslíme. Představte si, že něco spravujete. Nevíte jak na to, protože nemáte návod. Najednou někdo přijde a řekne vám – návod nehledej, já sám jsem návod. Nebo se ztratíte a nemáte mapu.  Někdo přijde a řekne  - já jsem mapa. Co tím vlastně říká? To co jsi čekal od mapy, návodu to dávám já sám. K tomu, abys dosáhl cíle, mi musíš být nablízku, musíš mě následovat. Dotaženo na náš text, proměna nenastane skrze lepší ponaučení, doslova skrze kvalitnější návod, ale skrze poznání Ježíše. Proto je možné vyznat slova: „Jak daleko je od poznání Krista k lásce k němu“. 

Podívejme se na tři obrazy, vyjádřené v tomto výroku.

Cesta

Smyslem cesty je někam člověka dovést. Zde se jedná o cestu k Otci, kterou je Ježíš.  Není náhodou, že JK tato slova říká po Jidášově zradě, kdy je vlastně zpečetěn jeho ortel.  Svojí smrtí se stává cestou k Bohu.  Slova o cestě pro nás znějí jasně, slyšeli jsme je mnohokrát. Zároveň kolem nás je mnoho jiných cest, které nám nabízí, že nás někam dovedou a že nám dají štětí. Problém je v tom, že mnoho těchto cest je slepých, i když tak na první pohled nevypadají. Chtěl bych poukázat na jeden aspekt cesty. Cesty, po kterých jdeme, mají následky. Na první pohled toto ponaučení vypadá jasně, ale soudě dle našeho života, až tak jasné to není. Když se podíváte na reklamu, ale i někdy současný životní trend,  tak ta je postavena na myšlence, svoje cesty moc nedomýšlet. Prostě se rozhodni teď, teď si půjč, teď si kup, teď si užij …. A pak se uvidí. Teď to ale neřeš, žij pro krásu přítomné chvíle. Chci říci následující. Každé naše rozhodnutí je jako cesta, která někam vede. Přečtu pár krátkých vět: Žádná splátka 12 měsíců, takto to dnes prostě v byznysu chodí, v neděli jsem hrozně unavený, a proto nikam nepůjdeme, nemá smysl manželku, manžela trápit tím, že bych řekl pravdu atd. Toto všechno a mnohé další věci jsou příznačné v tom, že každé naše rozhodnutí dnes má svoje důsledky zítra. Dnes není žádná splátka, dnes na mojí lež partner nepřijde, dnes nikam nejdu, dnes se před svými dětmi chovám, jako by Bůh nebyl, dnes překračuji jisté meze intimity k tomu, kdo není mým partnerem, dnes se nemodlím… jenže tímto se vydávám na pomyslnou cestu. Každé dnes má svoje zítra, každá cesta někam vede. Když Ježíš říká, já jsem ta cesta, potom mj. říká, abychom každé rozhodnutí konfrontovali s ním, jeho slovem.  A možná, abychom si dokázali položit tuto otázku – kam si myslím, že mě to či ono rozhodnutí dovede?

Pravda – pravda je termín nesmírně rozkošatělý a já zde nechci zabíhat do složitých filozofických koncepcí. Nejobecnější definice pravdy je “shoda výroku se skutečností“. Tedy přeloženo do normální mluvy, pravda je to, když řeknu, že stěna je bílá a ona skutečně bílá je. Chtěl bych ukázat na trochu jiné pojetí pravdy. Představte si, že bych před deseti lety řekl, že na P13 bude založen sbor a jako bonus bych přiložil, kdo v něm bude starší a kde se budeme scházet. Pokud by tomu tak bylo, nyní byste o mě říkali, že mám dar proroctví. Pokud bych řekl to samé dnes, tedy že zde je sbor a že ten a ten je v něm starší, asi byste si říkali, proč to říkám. Nebo jiný příklad – představte si, že by někdo s jistotou věděl, kdo bude Hitler. Před válkou by to mělo obrovskou cenu. Po válce bylo pozdě. Tímto chci ukázat, že síla pravdy je v tom, kdy je vyřčena. Ježíš nám neříká věci, které všichni víme a které nám jsou vlastně k ničemu. Často nám ukazuje na oblasti, které se pravdou stanou – pokud se rozhodneme podle nich žít, pokud na ně „vsadíme“ svůj život. Chceš požehnání majetku? Nauč se dávat. Chceš požehnán ve vztazích? Nauč se oběti. Chceš poznat Krista? Následuji ho. To, kým je Kristus si mohu přečíst, ale poznám to až ve zkušenosti s ním. Jinými slovy pravda se děje, není něčím statickým.  Slyšel jsem někde přísloví, že „Bůh nemá vnoučata“. Konkrétně to znamená, že každá generace, ale i každý člověk musí najít své vlastní spojení s Bohem, to kým je pro něj Bůh, v čem je pro něj pravdou. Je totiž snadné něco dělat, a vlastně ani nevědět proč, jen proto, „že to tak bylo vždycky“ nebo že se to ode mne očekává. Ježíš tedy není pouze jakousi objektivní pravdou, ale očekává, že se stane velmi osobní pravdou pro každého z nás. Toto se odehraje tehdy, kdy na něj „položíme“ svůj život.

Život – Ježíš zde hovoří o duchovním životě, o tom, že on je oním oživujícím principem. Vzdáleně zde připomíná slova s prvních veršů Bible, ze stvoření člověka. Určitě známe text, kde se píše, že Bůh stvořil člověka z hlíny. Na první čtení to vypadá tak, že Hospodin vytvořil člověka, podobně jako když dítě uplácává panáčky z hlíny s tím, že jako bonus do mrtvé hlíny foukl duši a tím hlínu oživil. Jenže…není náhodou, že Český ekumenický překlad používá slova prach.  Pisatel Genesis neudává hlínu, z níž se modelovalo (CHOMER), ale skutečně prach -  z kterého se modelovat nedá. Pod vlivem Septuaginty, (viz. Bible Kralická, která z ní částečně vychází) navíc došlo k posunu významu. Čteme, že člověk "je z prachu země" a ne "prach země". Pokud ale domyslíme spojení "stvořil člověka, prach země", tak jak to čteme v ČEP, potom nám zmiňovaný verš spíše než k materiálu ukazuje k jakosti. Prach drží pohromadě jen tehdy, když je vlhký. Co mu dává onu "vlhkost" udržující ho při životě? Co je oživující princip? Je to duch, kterého Bůh vložil do člověka? (V Gen. 2,7 čteme, že Bůh mu (člověku) vdechl v chřípí dech života. Ve většině indoevropských jazycích má dech, duch, duše  k sobě hodně blízko. Podle těchto slov bychom potom mohli říci, že Bůh člověku vdechl ducha či duši, jenž se potom staly oživujícím principem.) Jenže zde použitý výraz NIŠMAT CHAJÍM - tedy dech života, nepřipomíná ani NEFEŠ - tedy duši, ani RUACH - tedy ducha.  Toto by spíše než k vdechnutí ducha jako oživujícího principu ukazovalo, že to, co člověka oživuje, je kontakt se Stvořitelem, že podstatou člověka je to, čím přesahuje ducha - RUACH, totiž vztah ke Stvořiteli. Život, o kterém zde hovoří Kristus, dává kontakt s Ním. Toto dává život jak jednotlivci, tak církvi. Na první pohled to vypadá jasně, ale přemýšlejme, jak moc jsme na tento zdroj života napojeni.

Pokud se vrátím na začátek našeho příběhu, potom vidíme, že učedníci byli obklopeni zmatkem. Jako by je obestírala dokonaná zrada a smrt. Jedna z možností jak vykládat Kristovo „Petře jednou mě budeš následovat“ je, že tímto naznačuje jak Petr a ostatní zemřou. Jenže navzdory těmto okolnostem, v kterých se nacházeli učedníci, ale i my Ježíš říká – já jsem život, smrt, chaos a zmatek nemá poslední slovo. „Utište se. Vše je v pořádku, jsem tu. Nebojte se. Svět už není v rukou zlého, ale milujícího pastýře. Nakonec bude vše, jak má být. Nic vám nebude ubližovat donekonečna. Žádné utrpení není navěky, žádná ztráta není trvalá, všechny porážky jsou pouze přechodné, žádné zklamání není definitivní. Už nás nic nerozdělí. Ani v životě, ani ve smrti není nic, co by nás mohlo oddělit od Boží lásky, jež se nám zjevila v Kristu.“

Přál bych sobě i nám všem, abychom mohli ve vší hloubce prožívat to, že Ježíš se nám stal cestou, pravdou a životem.

Otázky:

 Jaká byla nejdelší cesta, jakou jsi v životě absolvoval? Co ti z ní nejvíce utkvělo v paměti?

Ježíš svůj výrok pronáší poté, co učedníci prožívají zármutek ale i zmatek z toho, že Ježíš hovoří o zradě. Jaká byla tvoje největší „temnota“ v minulém období? Z čeho jsi byl nejvíce rozhozen?

Jaký rozdíl vidíš ve výroku tam je cesta a já jsem cesta? Má to nějaký důsledek pro život? Jaký konkrétně?

Přečti si ještě jednou, co je v kázání napsáno,  v souvislosti s cestou (smět, začátek, důsledky), „každé dnes má svoje zítra, každá cesta někam vede.“ Přemýšlej nad rozhodnutími, které jsi v poslední době udělal. Vyber si jedno a hovoř o tom, jak moc jsi jej domýšlel. Poté zkus vybrat jiné rozhodnutí, které jsi udělal a které dopadlo špatně. Kde byl problém?

Pravda – v textu je řeč o nutnosti na pravdu „vsadit“, na to, že pravda se děje až když jí zkusím. Jsou oblasti, ve kterých se obáváš, že když v nich budeš žít vírou, tak to nedopadne dobře? Kde nejvíce zápasíš?

Život – v textu je řečeno, že člověku dává život kontakt se Stvořitelem. Jak konkrétně tento kontakt udržuješ?

Text končí několika větami začínajícími slovy „utište se…“ atd. Přečtěte text celý a hovořte o tom, jaký vám dává asociace.