Boží zbroj - pravda a spravedlnost
A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje' a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také 'přílbu spasení' a 'meč Ducha, jímž je slovo Boží'. Ef 6, 10 - 17
Pokračujeme v tématu duchovního boje. Hovořili jsme o realitě satana a o jeho vlivu. Nyní se dostáváme k nejpodrobnějšímu popisu v Písmu jak se satanovi bránit a jak obstát před jeho útoky. Možná by někdo čekal něco na téma vymýtání démonů. Nechci tuto oblast vynechat, nechci jí podceňovat, nicméně jednak většina křesťanů není posedlá démonem a jednak se tento text tohoto tématu netýká. Zároveň ale ukazuje, že ve zcela běžném životě jsme v boji a že síly zla nepřicházejí jen v nějaký mimořádný okamžik s koncentrovanou intenzitou, ale vlastně stále. A tak když nás Pavel vybízí, jak máme odolat, pak hovoří o tom, že na sebe máme vzít duchovní zbroj. Pavel tuto zbroj přirovnává ke zbroji vojáka římské armády. Píše o tom, že na sebe dokonce máme vzít plnou boží zbroj. Tímto obratem ukazuje na první věc. Plná zboj – použijeme-li Pavlovu výzvu, vážila po reformách Gaia Maria asi 30 kg. Jenže to bylo i potravinami, stanovými kůly a dalším vybavením. Do samotného boje pochopitelně toho legionář nesl méně. Zároveň ale brnění v žádné době nebylo pohodlné. Normálně by si na sebe člověk vzal něco lehčího, jednoduššího. Když tedy Pavel píše, abychom si na sebe vzali plnou Boží zbroj, předpokládá, že pokud chceme obstát v duchovním boji, něco to bude stát, nepůjde to samo, vítězství nám nespadne z nebe. Možná to vypadá, jako tlak na výkon, na sílu, na to přičiň se a Pán ti pomůže. Ale platí to samé, jako kdychom šli do boje v pyžamu a pak se divili, když bychom byli zraněni (v lepším případě). Někdy mi křesťané připomínají bojovníky v pyžamu. Jenže Pavel nebyl naivní a proto otevřeně mluví o výzbroji, která nebude pohodlná, ale ochrání nás.
Druhá věc – jakkoli je zde popis jednotlivého vojáka, to, co proslavilo Římskou armádu, byla dokonalá organizace a to, že do bojových akcí vojáci šli pohromadě. Jedna z největších porážek Říma byla od Germánů v Teutoburském pralese. Velitel Germánů, jakýsi Arminius, byl bývalým otrokem v Římě a poznal zde dobře taktiku vedení války Římem. Pochopil, že pokud budou Římané ve svém sevřeném tvaru, v želvě, nejsou k poražení. Proto na ně zaútočil v pralese, kde se nemohli rozvinout do tvaru a uštědřil jim porážku, při které Řím ztratil hned tři celé legie. Chci tím ukázat, že aby křesťan odolal ďáblovým svodům, potřebuje společenství. Bez druhých vojáků byl štít a meč vojáka, kterého popisuje Pavel mnohem méně využitelný. Proto řeči o křesťanství bez církve, bez společenství druhých jsou nesprávné a pokud mluvíme o duchovním boji, pak duchovní boj bez společenství nedává smysl. To neznamená, že se nemáme modlit sami, že mnohé zápasy nemáme vybojovat sami, zároveň ale jsme a potřebujeme být součástí společenství. Zde je ale jedna z rad zkušeného ďábla: Můj milý Tasemníku, jedním z našich největších spojenců je církev. Aby nedošlo k nedorozumění. Ne církev, jak ji vidíme rozepjatou celým časem a prostorem, zakořeněnou ve věčnosti a strašnou jako armáda s vlajícími prapory. Přiznávám, že to je pohled, který nedělá dobře ano našim nejrafinovanějším pokušitelům. Ale něco takového lidé naštěstí nevnímají. Musíš ale klást důraz na „sousedy v kostelní lavici“. Ať pacientova mysl přelétá mezi výrazy jako tělo Kristovo a mezi skutečnými tvářemi v nejbližší lavici. Pokud některý z jeho sousedů zpívá falešně, vržou mu boty, má dvojitou bradu nebo není hezky oblečen, Tvůj pacient snadno uvěří, že jejich náboženství musí být nějak směšné. Usilovně pracuj na zklamání, které pacient určitě během prvních týdnů v církvi zažije. Lewis pak pokračuje, ale jeho psaní je jasné. Pokušitel se snaží nově – uvěřivšího vytrhnout ze společenství a to velmi rafinovaně. Voják bez jednotky je snadným cílem.
Nyní se dostáváme k jednotlivým prvkům výzbroje. Stůjte tedy opásáni kolem beder pravdou.
První částí Boží výzbroje je opasek, který je přirovnáván k pravdě. Vojenský opasek plnil nejen praktické funkce, například pomáhal nést váhu zbroje nebo se k němu upevňovalo dýka a meč, ale tvořil nepostradatelnou část identity legionáře. Příslušnost muže k armádě dokazovaly nejen zbraně ale i nošení vojenského opasku - například dočasné odebrání opasku bylo jedním z trestů při menších prohřešcích. Identita vojáka se v pozdějších dobách prokazovala i tím, že na sponách opasků byl symbol armády, za kterou voják válčil. Zároveň opasek zabezpečoval, aby vojáka při chůzi nebo při boji nezdržoval volně vlající plášť. Do dnes se uchoval rčení utáhnout si opasek, což znamená přípravu na nesnadné období ale i přípravu na akci. Co to ale znamená být opásán pravdou? Satan, proti kterému vedeme svůj boj, je otcem lži. To vidíme hned při jeho představení v knize Genesis, kde Adamovi a Evě lže a překrucuje to, co řekl Bůh. Stejně lže, i když pokouší Krista a překrucuje to, co Bůh řekl. Tak jak voják bez opasku ztratil identitu vojáka, a neměl na čem nést zbraně, tak křesťan bez pravdy, o které píše Pavel, se stává kořistí satana. Satan ví, že pokud uvěříme lži, jsme jeho. Jedna z věcí, nad kterou dnes mnozí diskutují je, proč existuje tolik psychických nemocí, proč je tolik smutku, vyhoření, úzkostí a dalších poruch, když se máme tak dobře. Když nežijeme ve válce, když máme co jíst, když… ukazuje se, že důvodem neblahých psychických stavů není jen vnější strádání, jakkoli to má jistě vliv, ale i vnitřní strádání, které má svůj původ v tom, v čem očekáváme naplnění a smysl života a následně frustrace z toho, když naplnění nenajdeme. Dám několik příkladů:
Je lépe mít málo a bát se Hospodina, než mít velký poklad a s ním neklid. Tento text nás to staví před otázku – potřebuji to? Nebude „velký poklad“ vykoupen strádáním? Možná to potřebuji, ale možná nikoli a jen jsem podlehl lží, že když to či ono nebudu mít, bude tvůj život nenaplněný.
Jednou jsem vyhlížel mříží z okna svého doma a díval jsem se na prostoduché; pozoroval jsem mezi těmi synky mladíka, který neměl rozum. Je halasná, dotěrná, její nohy nemají doma stání. Hned šel za ní jako vůl na porážku, jako pošetilec v poutech k potrestání, než mu šíp rozetne játra; spěchá do osidla jako ptáče, neví, že mu jde o život. Př 7, 6 Zde se nabízí otázka – stálo onomu mladíkovi pár chvil rozkoše za to? Nechápe, že promiskuita zničí nejen jeho, ale i ženu, ke které jde i jejího muže?
Muž milosrdný činí dobře i sám sobě, kdežto nelítostný drásá i vlastní tělo. Př 11, 17 Jinak řečen tvrdost k druhý nakonec ubližuje i mě samotnému.
Co chci povědět, pokud postavíme svůj život na lži, třeba ohledně majetku, sexu nebo jednání s lidmi, pak se nám i lidem kolem nás hroutí život. Proto potřebujeme hledat pravdu a poznat pravdu. Jenže ono nestačí jen pravdu poznat. Jedna z věcí, která je pro křesťanské pojetí pravdy klíčová, je pravda propojená s činěním. Čteme o činění pravdy, nikoli jen o tom mít pravdu. Ještě jednou Lewis: Nejdůležitější je zabránit našemu pacientovi v činech. Pokud nic neudělá, může o své lítosti (a my bychom doplnili a čemkoli) přemýšlet jak je mu libo. Ať se v tom to hovad válí, ať o tom napíše klidně i knihu. Ať dělá cokoli, hlavně nesmí začít jednat. Jeho zbožnost nám vůbec neublíží, pokud zůstane jen v jeho představách a pokud nepřipustíme, aby se dostala do jeho vůle. Čím častěji bude cítit a nejednat, tím méně pak dokáže vůbec jednat. Pravda je v Písmu propojena s jednáním. Nelze očekávat změnu a při tom jednat stejně. Abychom pravdu Božího slova pochopili, musíme podle ní jednat. Aby nás Bůh skrze pravdu zapsanou v Písmu proměnil, musíme jej číst, naslouchat mu a jednat. Pak se stává, že zakoušíme Boha nikoli jako pojem, nikoli jako toho, který nás především vytahuje z průšvihů, ale jako toho, kdo nás skutečně vede a kdo nás učí na pravdu, kterou jsme poznali spoléhat. Je-li tomu tak, potom v duchovním boji obstojíme.
Druhou částí Boží zbroje je pancíř spravedlnosti. Pancíř kryl vojákova prsa a nejdůležitější vnitřnosti. Zároveň pancíř kryl to, co nevykryl štít. Co je to spravedlnost, která, tím, že je přirovnávána k pancíři, a která, když by byla proražena, tak znamená vojákovu smrt? Pro křesťanův život je toto klíčová věc. Jedná se o to, že jsme ospravedlněni v Kristu. Že náš život proto není ničen pocitem viny. Zároveň že si Boží lásku a spasení nemůžeme získat svými skutky. V 1 K 1, 30 čteme, že Kristus se stal naší spravedlností. Když satan přichází a říká ne, ty nejsi dost dobrý, podívej se, co vyvádíš, Kristus tě nemůže přijmout, nemůže tě milovat, zase si selhal, pak máme tato obvinění odmítnout. Dobrý skutečně nejsem, ale dobrý je Kristus. Naše pozice před Bohem je, že jsme díky Kristu ospravedlnění. Bez této pravdy se s křesťanství stává náboženství, kdy náboženství je udržováno při životě pocitem viny, tím co jsme my udělali pro Boha. Tím si pak Boha udobřujeme. Pavel píše: Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Řím 8, 31 – 34
Zároveň ale Písmo píše i o naší spravedlnosti, o spravedlivém životě, jehož základem je Ježíšovo ospravedlnění. Bylo mi odpuštěno, jsem milován, a proto mohu žít z Božích zdrojů tak, jak se líbí Bohu. Pokud tak nežiju, dochází k tomu, co jeden člověk popsal tak, že naše drobné nebo i větší lži, nečistotu, zášť, hořkost přirovnával, k dírám v pancíři, skrze které se satan dostává k našemu srdci. Pokud jsme v duchovním boji a máme děravý pancíř, jsme zranitelní. „I malý hřích, který tolerujeme, reprezentuje nebezpečné mezery v neprůstřelné vestě. Můžeme si být jistí, že dříve nebo později se do těchto mezer satan trefí.“ Jan píše: Víte-li, že on je spravedlivý, pochopte, že také každý, kdo činí spravedlnost, je z něho zrozen. 1 J 2, 29 Nejde o to, že jsme dokonalí, ale že se svojí nedokonalostí zápasíme a nenecháme z malých trhlin udělat veliké díry. Nenecháme, aby si do nás satan zasadil virus. Nechci vyvolávat pocit, že když hřešíme, stáváme se posedlí. Něco jiného je zhřešit, padnut a něco jiného z hříchu udělat životní styl. Když Písmo varuje před nespravedlivým životem, pak píše v průběhovém tvaru:
Nedejte se zapřáhnout 1 K 6, 12
Nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho Gal 5, 1
Nedejte se ovládat ctižádostí ani ješitností Fil 2, 3
Nedejte se vést láskou k penězům Žd 13, 5
Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi 1 P 1, 14
Pochopitelně že někdy mě ješitnost či ctižádost doběhne, ale neměl bych tímto být ovládán. Ne vždy křesťan zvládá žádostivost, ale jiné je, když mě opanuje. Něco mohu opakovat, ale neměl bych se nechat zotročit. Stane-li se tak, jako by si ve mně ten zlý stavěl pevnost, základnu, z které mě pak má pod svým vlivem stále více a více. Zároveň ale i když se mi něco takového stane, pak je cesta zpět. Ale musím zpět chtít jít.
Hovořili jsme o Boží zbroji. Začali jsme tím, že zbroj jako taková není pohodlná, zároveň jsme-li v boji, musíme jí nosit. Zároveň, i kdyby byla zbroj sebelepší, smysl měla jen a pouze v jednotce, ve společenství. Křesťan bez společenství je snadnou kořistí zlého. Mluvili jsme o prvních dvou částech zbroje. O opasku, který je přirovnáván k pravdě, kdy záleží na tom, na čem postavíme svůj život. Pokus na Božích pravdách, v boji obstojíme. Druhou součástí výstroje je pancíř, který kryl vnitřnosti a který je přirovnáván ke spravedlnosti. Hovořili jsme o ospravedlnění v Kristu, které nám pomáhá nežít v pocitu viny a o spravedlivém životě, kdy se neotevíráme útokům zlého.
Společenství – pravda – kde beru informace? Čemu se otevírám? – spravedlnost – jak žiju?
Přál bych nám všem, abychom tuto zbroj využívali…
1. Plná zbroj vážila 30 kg (při boji se ale leccos sundalo). Tato váha evokuje, že nosit zbroj nebylo moc příjemné. Nicméně pokud jsme v boji, pak to moc příjemné není. Příjemný je ale výsledek v podobě vyhrané bitvě. Zkus se podívat do textu a pojmenovat, co by měl na sobě křesťan nosit. Pokuste se být konkrétní.
2. Co to znamená „být ve střehu?“ Nevede to k „duchovní neuróze“?
3. V kázání v návaznosti na známou Římskou želvu (sevřený bojový tvar) zaznělo: Chci tím ukázat, že aby křesťan odolal ďáblovým svodům, potřebuje společenství. Bez druhých vojáků byl štít a meč vojáka, kterého popisuje Pavel mnohem méně využitelný. Proto řeči o křesťanství bez církve, bez společenství druhých jsou nesprávné. Co pro tebe znamená společenství a jaký vidíš vliv společenství na duchovní boj?
4. V textu stojí: Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou. První částí v duchovním boji je opasek připodobňovaný k pravdě. Satan je v Bibli nazván otcem lži. Podívejte se do textu, jak se projevuje v lidském životě život v pravdě. V čem konkrétně vám hrozí, že stavíte život na lži?
5. V textu stojí, že až spolehnutí se na pravdu, pravdu oživuje a dělá z ní víc než pojem. Jak se ti daří pravdu aplikovat do života? Co to v tom brání? Pokuste se být konkrétní…
6. Druhým obrazem je pancíř spravedlnosti. Kristova spravedlnost nám pomáhá, abychom nežili z pocitu viny, ale z toho, co pro nás udělal Kristus. Kdy jsi hodně silně cítil pocit viny? Jak jsi se s tím vyrovnával?
7. Spravedlnost ale souvisí i s naší spravedlností – tedy jak žijeme tak, aby se to líbilo Pánu Bohu. V textu zaznělo: „I malý hřích, který tolerujeme, reprezentuje nebezpečné mezery v neprůstřelné vestě. Můžeme si být jistí, že dříve nebo později se do těchto mezer satan trefí.“ Myslíš, že máš všechny oblasti ve svém životě pod kontrolou? Že se ti někde „netvoří díra v pancíři“? Co dělat, když se taková díra tvoří?