Boží zbroj - evangelium a víra

A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje' a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také 'přílbu spasení' a 'meč Ducha, jímž je slovo Boží'. Ef 6, 10 - 17

Dostal jsem otázku, co to tedy vlastně je ten „duchovní boj“. Mluvíme o něm, ale o co jde? Možná bychom čekali nějaký boj s démony, rozpoznávání duchovního světa. Určitě tato témata do toho spadají, zároveň se ale snažím vycházet z textu Písma, konkrétně, který jsme si četli. Ten vychází z předpokladu, že svět je ovládán „nadzemskými silami zla“. Nejen jimi, ale i jimi, že za mnohým chováním lidí stojí síly zla a že ty útočí i na nás a to různými způsoby. Zároveň kumulované zlo nikdy nezačíná v plné síle. Člověk není od počátku posedlý a většina lidí není posedlá nikdy. Častěji vedeme dennodenní boj o posvěcení, s pochybnostmi, s kořenem hořkosti, se svým jazykem a s dalšími oblastmi. Pokud prohráváme, ďábel získává v našem srdci prostor. Jenže Bible to nazývá i jinak – např. staré lidství, tělesný člověk, hříšnost, žádosti těla. A právě boj s tímto patří do toho, čemu lze říkat duchovní boj. Zároveň ale v tomto textu Pavel ukazuje na zásadní oblasti, které když jsou narušeny, křesťan se stává velmi zranitelný.

Minule jsme hovořili o prvních dvou částech brnění Římského vojáka a to opasku, který je přirovnáván k pravdě a o spravedlnosti, která je přirovnávána k pancíři. Hovořili jsme o tom, že je důležité, zda život postavíme na pravdivých nebo na lživých předpokladech a zda žijeme z Kristovy spravedlnosti nebo pocitu viny a naší spravedlnosti. Nyní se dostáváme k dalším kusům brnění, které nás má chránit v duchovním boji a těmi jsou boty, štít a přilba. Hovoříme-li o římské armádě, pak bych chtěl zmínit ještě jeden aspekt, který dobře vystihuje duchovní boj. Římané měli hodně dobyvačné ambice a to pochopitelně věděl i Pavel. Vlastně se jednalo o okupační armády a často velmi kruté dobyvatele. Někdy se zdůrazňuje, že Řím byl tolerantní vůči porobeným národům a nechával jim jejich náboženství. To si sice ano, zároveň ale v případě vzpoury, neplacení daní byl velmi krutý a to tak, že někdy jeho vojáci plenili celá města a dopouštěli se vyvražďování celých skupin obyvatel. Symbolem jejich síly byla disciplína a zbroj. Paradoxní je, že tuto nenáviděnou zbroj, Pavel použije jako symbol duchovního boje. To, co popisuje, není výzbroj židovského vojáka, ale nenáviděného Římana. Pavel to dělá proto, že chce ukázat, že jsme v boji a že máme-li obstát, musíme na sebe vzít to nejlepší, co existuje, byť by se jednalo o zbroj nepřátelské armády. Můžeme si hrát na hrdiny, bojoval s oštěpem proti Římské želvě, ale budeme poraženi, bude to jako bojovat pistolí proti tanku. Dovedu si představit, jak Pavlovi posluchači při prvním čtení reagovali, když si přečetli o Římské zbroji. Asi stejně, jako reagovali křižáci, když slyšeli vozová hradba, nebo Japonci, když slyšeli atomová bomba. Jednalo se o symbol ponížení, ale zároveň i síly. A my stojíme v boji a potřebujeme toto brát s plnou vážností a naléhavostí.

Nyní se dostáváme k té oblasti výstroje, která nám přijde nejméně vojenská. Jedná se o boty. To se nám zná divné jen do chvíle, kdy se dozvíme, že legionáři byli cvičeni tak, aby běžným vojenským krokem ušli 30 km v pěti hodinách, ovšem plným krokem ve stejném čase 35 km. Ví se i o denních pochodech podstatně delších. Aby se zvýšila rychlost pochodu, vojevůdci se snažili omezit počet tažných zvířat a vozů a přinutit vojáky, aby si co nejvíce výstroje nesli sami. V reálu to bylo až 30 kg výstroje, včetně jídla a dvou kůlů, které sloužili k vybudování tábora. Navíc poté, co jste ušli 30 km, museli jste ještě vykopat obranný val a postavit stan. K tomu potřebujete hodně kvalitní boty. Zároveň bez bot by mobilita vojska byla mnohem menší. Boty sloužili i k tomu, aby vám při samotném boji nepodkluzovali nohy, proto byla podrážka podbita kónickými hřeby. Bez pevných bot vám sebelepší brnění bylo k ničemu, protože jste neměli stabilní základ. Tedy jednalo se o jednu z nejnenápadnějších částí výstroje, ale zároveň část velmi důležitou. Pavel tuto nenápadnou část výzbroje přirovnává k „pohotové službě evangeliu pokoje“. V podobném duchu píše Izaiáš: Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu. To, co ďábel nenávidí, čeho se bojí je evangelium a pochopitelně ti, kdo ho nesou. Boty byly od toho, aby legionářovi pomáhali jít, stejně tak evangelium neseme. Neseme stejně, jako Řím skrze legie přinášel svoji vládu. Pochopitelně rozdíl je v tom, že my to nesmíme dělat agresivně a někoho si porobovat. Ale úkolem církve je jít a přinášet evangelium. Sbor, křesťan, který rezignuje na misijní poslání, postupně ztrácí slanost. Zároveň je evangelium základem našich životů, sboru a církve. Toto zní jako samozřejmost, ale všimněme si, že jakmile se zmíníte o evangeliu, o Ježíši Kristu, narazíte. Přečteme si opět rady zkušeného ďábla: „Když už se lidé stanou křesťany, potřebujeme je udržovat ve stavu, kterému já říkám křesťanství a ještě něco: Jistě to znáš. Křesťanství a Nový řád, křesťanství a psychologie, křesťanství a léčení vírou, křesťanství a vegetariánství.“ Lewis prostřednictvím zkušeného ďábla neříká, že tyto a další oblasti jsou špatné, nakonec sám nebyl teologem, ale profesorem středověké a renesanční literatury, ale ukazuje na chybu, když evangelium ztratí centrální místo v životě křesťana. Z mého pohledu se v této oblasti v budoucnu povede veliký zápas, protože Kristovo evangelium svým nárokem na výlučnost bude stále více považováno za netolerantní a nesnášenlivé. Pro nás je toto výzva, jak evangelium, které je stále stejné prezentovat v měnícím se světě. Jak zůstávat konzervativní v učení a v etice a volní ve formách. Obyčejně to církve dělají opačně. Rezignují na evangelium a drží se tradice. Je zde ale ještě jedna oblast, kterou dobře vystihl jeden z církevních otců Tertulián: Tak jako byl Ježíš ukřižován mezi dvěma lotry, tak je i evangelium mezi dvěma nebezpečími. Co měl na mysli? Legalismus a dnešní mluvou relativismus, dříve antinomianismus. Tyto dvě síly korumpují zvěst evangelia. Legalismus říká, že musíme žít dobrý život, abychom byli Kristem přijati, relativismus si můžete dělat, co chcete, protože jste byli přijati.  Evangelium říká, že život, který se líbí Kristu, protože jsme byli přijati. A od toho pak pramení i dar pokoje. Jak evangelium mění člověka?

Smutek. Moralisté říkají, jsi smutný proto, že porušuješ pravidla. Opak tvrdí, přijmi se takový, jaký jsi, pravidla neřeš, dělej, co se ti líbí a na co máš chuť. Evangelium bere vážně naše bolesti a smutky, zároveň přichází s možností vylití svojí bolesti Ježíši.

Láska a vztahy. Jestli chceš, aby tě někdo měl rád, musíš se snažit. Opakem je pak redukce vztahů jen na ty, z kterých mohu něco brát. Evangelium nás vede k vydání se, k oběti a zároveň ke svobodě od druhých, protože jsem přijat Ježíšem.

Sexualita. Jeden pohled vidí sexualitu jako něco nečistého, druhý jako biologický a fyzický apetit. Evangelium přináší pohled, že sexualita je spojena s vydáním se druhému a to jak legálně, tak sociálně, tak osobnostně. Sex je vnímán jako závazek.

Rodina. Moralismus chce děti co nejdéle kontrolovat, naplnit očekávání rodičů. Opak potom vidí rodinu jako nástroj k naplnění mých potřeb a ambicí. Evangelium přináší do rodiny odraz vztahu Boha člověka, tedy přijetí, odpuštění, závazek.

Uvědomuji si, že to zkracuji, zjednodušuji, ale chci jen ukázat, že evangelium souvisí s každou oblastí našeho života a že ďábel přichází, aby ho od života odtrhl. Aby se jednalo jen o myšlenkový systém nebo jen strnulý návod. Aby evangelium ztratilo moc.

Druhou částí výzbroje je štít, který je přirovnáván k víře. Štít byl vypouklý, 75 cm široký a 120 cm vysoký. Chránil vojákovo tělo, zároveň ale nechránil jen jeho, ale i ty, co stáli vedle něj. Známá je Římská želva, která působila trochu jako tank a pro nepřítele se tato sestava stávala těžko překonatelnou. Když byla legie dobře sestavena a štíty sraženy, pak se k nim nedostal žádný šíp nebo oštěp. Pavel píše o ohnivých střelách toho zlého, před kterými nás štít má chránit. Co tedy dělá ďábel, čím po nás střílí? Čím na nás útočí? Zopakuji pár velmi konkrétních způsobů, které jsem již zmiňoval:

Jak nás svádí:

-       Ukazuje návnadu a skrývá háček. Vidíme krátkodobé pokušení, ale nechceme vidět devastující následky v budoucnosti. Je to přístup udělej to teď a neřeš, co bude a co to přinese.

-       Racionalizace hříchu. Nejsem zvědavý, jen mám zájem. Nepomlouvám, jen hodnotím druhé lidi. Nejsem tvrdý, jen říkám pravdu do očí. Nejsem nevěrný, jen kompenzuji frustraci z manželství

-       Vidíme hříchy vedoucích a zdůvodňujeme to slovy, když může on, mohu i já. Ano vedoucí mají vliv, ale platí, že ničí selhání není omluvou pro moje selhání.

-       Laciná milost. Jinými slovy Bůh mi stejně odpustí.

-       Zasloužím si to. Např. hříchy nevěry, problémů s alkoholem byly zdůvodněny, když tak tvrdě pracuji, potřebuji nějaký ventil.

-       Když jsem tak dobrý, mohu v něčem jiném hřešit.

-       Pocit, že to co dělám je sice hřích, ale jsou i horší hříchy. Pornografie není nevěra, lež není zpronevěra majetku, nelítostné jednání není vražda. To jistě ano, ale z malých začátků bývají tragické konce.

Jak nás satan obviňuje:

-       Vidíme více svůj hřích, než našeho spasitele.

-       Příliš se zabýváme minulostí a hříchy, které jsme udělali a nemůžeme je vrátit a trápí nás až patologický pocit viny.

-       Pocit, že za to, co jsem provedl, musí přijít odplata. Tedy Bůh mě musí potrestat. Onemocněl jsem a je to proto, že mě Bůh trestá

-       Pocit, že jako křesťan bych neměl prožívat úzkosti, zápasy a vnitřní boje. Že bych prostě měl důvěřovat.

-       Shrnuto: Probouzí v nás falešný pocit viny…

Podstata toho, kdo jsme, je v našem myšlení. Proto Pavel píše. „Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista“. Pavel hovoří o tom, že vedeme boj a že v jeho rámci boříme jakési hradby, které jsou v naší mysli. Konkrétně výmysly, které se staví na roveň Bohu. Jakoby v nás, v našem myšlení, mohla vyrůst jakási pevnost, hradba, kterou je třeba zbořit. Může to být strach, úzkost, ale i falešný pocit viny, neodpuštění, žádostivost a další oblasti, které mají původ v myšlení. Pavel píše o potřebě uvedení každé mysli do poddanství Krista a v našem textu o štítu víry. Jak se děje proměna mysli? Jednak tím, že mysl nasměrovávám na to, co se líbí Kristu a nevystavuji ji opaku. Zde namítnete a co v práci? Líbí se Bohu, když koukám do počítače, podepisuji smlouvy, vedu jednání, ale třeba i přebaluji dítě? Ano, líbí, Bohu se líbí, když pracujeme, v Písmu čteme, kdo nepracuje, ať nejí. Pro Boha nejsou nesvaté oblasti – pokud vše co konáme, děláme s jeho zaštítěním. Zároveň ale je třeba mysl nevystavovat zlým věcem. Štít víry pak je v tom, že se učím důvěřovat. Pak se najednou z toho, co jsem slyšel, stává něco, co jsem zažil a proto tomu důvěřuji mnohem více.

Na závěr několik zcela konkrétních rad jak obstát s tím, že pokud někdo nemáte rád návodné rady, odpusťte.

1.      Sdílejte evangelium s druhými. Toto pro křesťany nesmírně oživující.

2.      Porovnávejme svůj život s evangeliem a to nejen sami, ale i spolu s druhými. 13ka je něco jako Římská želva.

3.      Vstupujme do oblastí, kde překračujeme zóny komfortu a kde se budeme učit důvěřovat Pánu Bohu a to nikoli proto, že se tak má, ale protože nám nic jiného nezbyde.

4.      Chraňme svoje myšlení, nevpouštějme do něj zlé věci. Dokonce bych řekl, pečujme o svoje myšlení.

Otázky:

1.       V kázání zaznělo: Člověk není od počátku posedlý a většina lidí není posedlá nikdy. Častěji vedeme dennodenní boj o posvěcení, s pochybnostmi, s kořenem hořkosti, se svým jazykem a s dalšími oblastmi. Pokud prohráváme, ďábel získává v našem srdci prostor. Jenže Bible to nazývá i jinak – např. staré lidství, tělesný člověk, hříšnost, žádosti těla. Jinými slovy jedná se o malé věci, drobné oblasti – je něco, s čím zápasíš ty? Na co si musíš dávat pozor? Kde tě ďábel může nachytat?

2.       V kázání v souvislosti s nesením evangelia, je citován text z Izaiáše: Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu. Kdy jsi naposledy někomu nesl evangelium a jaká byla reakce?

3.       V kázání zaznělo: Podstata toho, kdo jsme, je v našem myšlení. Proto Pavel píše. „Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista“. Pavel hovoří o tom, že vedeme boj a že v jeho rámci boříme jakési hradby, které jsou v naší mysli. Jak udržovat svoji mysl „ kondici“? Nepodléhat nepěkným představám, hrozným zprávám, negativistickému myšlení, pocitu viny atd? Jak „mít mysl Kristovu“?

4.      Na závěr stojí tato výzva: Vstupujme do oblastí, kde překračujeme zóny komfortu a kde se budeme učit důvěřovat Pánu Bohu a to nikoli proto, že se tak má, ale protože nám nic jiného nezbyde. O jaké oblasti se jedná u nás? Kam víš, že bys měl vstoupit, ale nechce se ti? Nevíš jak? Bojíš se (důvodů je jistě celá řada).

5.      Oslovil tě některý z bodů, o kterém jste hovořili? Proč?