Ovoce Ducha

Galatským 5:16 Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. 17 Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. 18 Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem. 19 Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, 20 modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, 21 závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. 22 Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, 23 tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. 24 Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. 25 Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. 26 Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.

 

V minulém kázání o D. svatém jsem hovořil o darech Ducha. Tedy o oblastech, které se týkají především dovedností ve službě. Mj. jsem hovořil o tom, že se neočekává, že by někdo měl všechny tyto dary. To, že někdo nějaký dar nemá, nic nevypovídá o jeho charakteru. Máme o dary usilovat, ale není žádnou normou, že je musíme mít. Nikomu nebudeme říkat – máš problém, protože nemáš dar jazyků, vedení, evangelizace atd. Spíše mu řekneme něco ve smyslu, modli se za tento dar. Jenže s ovocem Ducha je to jiné. Čeština v tomto slově nerozlišuje, zda se jedná o „ovoc“ nebo ovoce. Prostě se jedná o všechno, o celek. Hruška je ovoce ať se jedná o jednu nebo deset. Konkrétně řečeno, nelze říci, že jsem následovník Krista, ukazuje se u mě sebeovládání, tichost, ale nenávidím svého bližního. Mám hrušky a jablko, ale nikoli švestku. Zde od nás P.B. skrze svoje slovo očekává, že budeme mít všechny uvedené plody, které, jak bylo řečeno, se netýkají dovedností, ale toho, kdo jsme, tedy charakteru. Oněch devět vlastností postihuje celý charakter a ten buď máme nebo nemáme.

 

Když se podíváme na výčet ovoce Ducha, pak se to ještě lépe vyjímá na pozadí, že se jedná o protiklad toho, co je přirozené. Je zde výčet hříchů, které se dají shrnut do kategorií sexuální hříchy, okultismus, jiná náboženství, hříchy jazyka, nejednota - hříchy ve společenství a nesebeovládání se. Tyto oblasti jdou jakoby sami, protože taková je naše přirozenost. Nikdo mě neučil pomlouvat, přejídat se, hledat oporu jinde, než u PB, to jde samo – u každého se jedná o něco jiného, ale přirozené sklony k hříchu zde prostě jsou a my se je nemusíme učit. Navíc je psáno, že přirozené sklony směřují proti Duchu svatému. Tedy existuje zde určitý boj. Jenže Boží slovo píše o opaku – ovoci Ducha. Nyní nás asi nepadne, že pokud se to první učit nemusíme, pak to druhé se učit musíme. Problém je v to, že ovoce nevyrobíme. Lásku, pokoj, radost si nenaordinujeme. Můžeme si říci, že od zítra budu mít pokoj, budu se na svět dívat pozitivně, ale toto moc nefunguje. Jak jinak ale vypůsobit, aby se u mě projevovalo ovoce Ducha? Je zde podobný princip, jako u ovoce – tedy nevyrobíme ho, ale pokud mu připravíme dobré podmínky, poroste a projeví se v plné kráse. Otázka je, co je ono pomyslné hnojivo, půda, v které lze pěstovat ovoce ducha?

 

Vlastnosti, které jsou zde popsány, jsou vlastně vedlejším produktem. Čeho? Posvěceného života, života v Boží blízkosti. Navíc jsou to produkty D. sv., nikoli křesťana. Zde nevymyslíme nic nového, ovoce se při nás projeví v prostředí modlitby, společenství, svědectví, následování Krista – toto vše umožňuje D. sv., aby v nás působil a pracoval. To je onou půdou, která dá ovoci vzrůst a která dodává živiny. Pokud nejsme zakořeněny do této půdy, nakonec vždy sklouzneme k tomu, co je nám přirozené a třeba budeme prožívat cosi jako pokoj, ale nebude to pokoj Boží. Anebo jej prožívat budeme ale jen tehdy, když se nám bude dařit, jenže v tom není nic specifického, mimořádného.

 

Ovoce dorůstá nejen ve specifických podmínkách, ale i pomalu. Nikdo neviděl růst jablko, ale vidíme, jak se zvětšuje. Ale nikoli před očima. I v duchovním životě neexistují zkratky. Prostě to nefunguje tak, že se změníme po jedné konferenci, po dlouhém půstu, po jednom kázání, mocné chvále atd. Nedávno jsem vezl jednoho člověka na detox do Bohnic. Doktor ho nevzal. Proč? Protože se podíval do papírů a řekl, že už zde byl a podepsal reverz. Okomentoval to takto. Lidé sem přijdou, chtějí pomoc a my jim v první fázi pomůžeme. Předpokládám, že skrze jakési léky. Jenže když se jim uleví, odejdou. Chtějí rychlou zkratku, rychlé řešení a to nejde. Jistě, věci, jak půst, modlitby, chvály a mnohé další jsou pro křesťanský život důležité, patří k němu, přináší požehnání, ale jedná se jen o postupné kroky. Potřebujeme žít s Božím slovem, ve společenství, sloužit atd. Někdy slyším prosbu o nějakou rychlou radu, o nějakou duchovní pilulku, o nějaké anestetikum, brufen. Jenže v duchovním životě toto nefunguje. Růst a proměna charakteru je proces, na kterém je třeba dodržovat jisté zákonitosti. Abych se změnil, musím z myšlenek udělat činy, z činů udělat zvyk a až zvyk má vliv na to, jaký mám charakter.

 

Ovoce je často pod listím a je třeba je rozhrnout a ovoce trochu hledat, není hned vidět. Ovoce ducha, tedy to, kdo jsme, se často pozná až v určitých specifických situacích, které jsou nesnadné, často je to uprostřed utrpení. Neobdivujeme někoho, kdo miluje nebo má rád někoho, kdo je mu příjemný. Nadpřirozené je, když milujeme i své nepřátele. Prožívat pokoj, když jsem zdravý a mám práci je normální. Jenže když o zdraví přicházím, když se mi nedaří… Sebeovládat se ohledně cigaret není nic mimořádného pro nekuřáka, ale pro kuřáka to může být něco nadpřirozeného a toto platí i o jiných závislostech. Jde o to, že až když nás život zmáčkne, ukazuje se, kdo jsme a co v nás působí Bůh, skrze svého Ducha.

 

  1. Když nebeský duši mou proniká mír, ať hrozí mi svět ze všech stran, mé srdce už nestrhne bouřlivý vír, bezpečnou kotvou mou můj je Pán. Šťasten jsem v Bohu svém, šťasten jsem, šťasten jsem v Bohu svém.

  2. Teď, duše má, prozpěvuj na jeho čest, buď celý můj život mu dán! Vždyť nejvyšší vděčnosti on hoden jest: předobrý přítel můj, Kristus Pán! Šťasten jsem v Bohu svém, šťasten jsem, šťasten jsem v Bohu svém.

Pokoj: Tato píseň (v originále It Is Well With My Soul, v Kancionálu 357), jejíž slova složil Horatio G. Spafford, je stará přes 140 let, přesto pro svou nesmírnou hloubku nikdy nezestárne. Váže se k ní pozoruhodná historie. Horatio G. Spafford vedl úspěšný a naplněný život. Měl dobře zavedenou advokátní praxi, rodinu se čtyřmi dcerami, byl zároveň aktivní ve své církvi. V roce 1871 však v Chicagu vypukl obrovský požár a Spaffordovi, kteří investovali většinu peněz do nemovitostí, mávnutím proutku o všechno přišli.

Aby se jako rodina ze ztráty majetku rychleji vzpamatovali, poslal pan Spafford manželku a děti lodí do Anglie. Sám musel ještě něco v Chicagu zařídit. Manželka a 4 dcery měly svou přítomností podpořit misijní práci rodinného přítele známého evangelisty D. L. Moodyho. Jejich loď Ville du Havre však nedaleko britských břehů ztroskotala a jako jedna z mála se jako zázrakem zachránila jen paní Spaffordová. Všechny dcery, z nichž nejstarší bylo 11 let, utonuly. Pan Spafford se ihned nalodil na další loď, aby přijel za truchlící manželkou. Když se blížil k místu ztroskotání, Pán Bůh jej hluboce oslovil a naplnil zvláštním pokojem. Když pak za svými drahými přáteli přijel sám evangelista Moody, nalezl je sice v slzách, ale v hluboké pevné víře schopné vyznat: „Mé duši je dobře“ (It Is Well With My Soul). Tato známá píseň vznikla jako odpověď na tragické události, když člověk přes všechny osobní bolesti nepřestane Pánu Bohu důvěřovat. Horatio Spafford podobně jako biblický Job dokázal ve své písni vyznat: „Hospodin dal, Hospodin vzal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo!“ (Jb 1:21)

Kdyby tuto píseň složil někdo poté, co se vrací z hezké dovolené, pak bychom to celkem pochopili, bylo by to přirozené. Za těchto okolností ale vidíme, že se jedná o cosi nadpřirozeného, o pokoj, který je jedním z ovoce Ducha. Nemusí se ale jedna vždy o takto vyhrocené a náročné situace. Mnohem častěji jsme konfrontováni ze zcela běžnými kompromisy, situacemi, kde je složité obstát.

Text pokračuje: Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.

 

Zde jsou dva pohyby. První je ukřižovat, tedy něco zastavit, umrtvit, znemožnit, druhý je oživit, nechat se řídit. Jde o to, že naše přirozenost směřující proti působení Ducha je někdy silná.

 

Jeden člověk pil. Sotva v neděli vyšel z kostela, už ho nohy táhly do vedlejší hospody. Zpovědník mu poradil: "Příští neděli se před hospodou zastavíte, zamyslíte se a řeknete si: Jsem svobodný člověk, mohl bych jít na pivo, anebo nemusím. Otočím se a půjdu svou cestou." Příští neděli to dotyčný zkusil. Před hospodou se zastavil a řekl si: "Jsem svobodný člověk." Obrátil se a udělal první krok, druhý, třetí krok směrem od hospody. Pak se zastavil, setřel si pot z čela a řekl si: "To je mé první vítězství v životě, to se musí oslavit…"

 

Tento vtip ukazuje na to, když se umrtvování nedaří. Ukazuje na to, co je napsáno v textu, že děláme věci, které neprosto nechceme. Které se nám nelíbí, ale stejně do nich padáme. Ukřižovat svoje vášně a sklony znamená být na sebe i ošklivý. Nepovolit klíčícím touhám, vyhýbat se věcem, o kterých vím, že jsou pro můj život nedobré. AA –jsem alkoholik – i když ale už 10 let nepije, stejně jsem alkoholik. I když teď momentálně nemám problém. Možná jste pornoholik – i když teď nemáte problém. Možná jidlo-holik, facebook-holik, nevím co. Jenže cílem tohoto vyznání není jen to, že jsem „holik“, tedy závislý, ale, a to především, že svůj hřích nenávidím, nesnáším, že se s ním chci rozejít, že si jsem vědom jeho nebezpečí a že chci dát prostor, aby ve mně pracoval Ducha svatý, aby se u mě projevilo jeho ovoce.

 

Jenže je zde i opak – nejen že máme svoje sklony ukřižovat, ale i se nechat řídit. Doslova přeloženo to znamená, buďte v lajně, v řadě, přeneseně v harmonii. Pokusím se to vysvětlit na příkladu. Jeden můj přítel se mě ptal, zda byl dobře označený pražský maraton. Když jsem se ptal, proč se ptá, pak mi odpověděl, abych věděl, kudy mám běžet. Kdybych nedoběhl na x tisicátém místě, ale první, jistě by tato otázka dávala smysl. Takto mi vlastně ani nevadilo, jak moc byl maraton značený, protože jsem se řídil těmi přede mnou a těch bylo skutečně hodně. Ti mě vedli, jenže neběželi za mě. Jen udávali směr. Duch svatý dává směr, vede, jenže se na jeho vedení musíme nastavit. A to se děje skrze křižování starého člověka, ale i skrze žitý vztah s Bohem, skrze službu, modlitbu atd. Toto ve mně najednou vypůsobí ovoce, to že moje osobnost a charakter se začíná měnit. Že méně myslím na sebe a více na to, jak se to, co dělám, líbí PB.

Četl jsem, že vinná réva začne rodit první hrozny, je třeba, aby ratolesti sílily a nevysilovaly se dalšími planými výhony. Proto je třeba prořezávat. Někdy máme strašně moc snů a nápadů, co všechno chceme dělat, stihnout, dosáhnout. Jenže někdy je Boží škola taková, že je třeba, aby nás PB prořezal. Ví, že se jeho ratolest nesmí zbytečně vysilovat. Někdy proto říká naším aktivitám ne. Někdy pocítíme, že Pánovo „zůstávej ve mně" není vůbec snadné.

Přestože vinná réva má velmi slabé ratolesti a nízký kmen, její kořeny dosahují až do dvaceti metrů pod zem. Někdy nám Pán brání v našem růstu „nahoru", ale nikdy nám nebude bránit v našem růstu „dolů". Proto máme napnut síly k Božímu Slovu, k modlitbě a zapouštět kořeny ještě hlouběji.

„Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky." (Ko 2,6-7)

Nebo slovy dnešního kázání – nesme ovoce Ducha. Čím hlubší budou kořeny, tím bude ovoce lepší.