Víra a věda

“V nevědeckých kruzích se udržuje mylná domněnka, ž e učenec, jestliže ví více o bytí, musí být nevěrcem. Právě naopak, naše práce nás přibližuje k Bohu. Umocňuje naší úctu k jeho úžasné moci, před kterou naše ubohé nástroje - třebaže se zdají titánsky dokonalé, bídně selhávají.”

Ernest Rutheford, zakladatel moderní nukleární fyziky

        „Způsob myšlení, který dnes známe jako vědecký, s jeho důrazem na experimentování a matematicky přesné formulace, vznikl v jediné kultuře -  v západní Evropě – v žádné jiné.“[1]  Otázka však je, co bylo půdou, na které věda mohla vzniknout? Spisovatel Loren Eisley napsal, že „v jedné z těch zvláštních permutací, jejichž příležitostné vzácné příklady historie skrývá, to bylo právě křesťanství, které zrodilo jasné a zřetelné experimentální základy vědy“.[2] Nositel Nobelovy ceny za biochemii Melvin Calvin hovoří následujícím způsobem: "...když se snažím zjistit původ tohoto přesvědčení (přesvědčení o tom, že svět má řád), zdá se, že ho nacházím v základní teorii, staré dva až tři tisíce let, kterou v západním světě jako první vyhlásili staří Hebrejové, a sice, že svět je řízen jediným Bohem a není produktem rozmarů mnoha bohů, z nichž každý vládne ve své oblasti podle svých vlastních zákonů. Tento monoteistický pohled se jeví jako historický základ moderní vědy."[3] Fyzik C. F. von Weizsacker píše: "Hmota v platónském pojetí, kterou je nutno "přemáhat" rozumem, nebude matematické zákony poslouchat přesně: hmota, kterou Bůh stvořil z ničeho, se může naprosto přesně řídit pravidly, jež pro ni Stvořitel ustanovil. V tomto smyslu jsem moderní vědy označil jako odkaz, dokonce bych mohl říci "dítě" křesťanství."[4] Citáty jsem uvedl ne abych ukázal, že vědci mohou dělat vědu a dávat ji do souvislosti s vírou. Na tom není nic nového. Spíše chci poukázat na společný jmenovatel všech citátů, tedy  na skutečnost, že novověká věda je dítětem židovsko – křesťanského pohledu na svět. To je docela odvážné tvrzení, kterým se budeme chvíli zabývat. Jakákoli věda nemůže vzniknout bez předpokladů o světě. Historik Alfred North Whitehead hovoří o tom, že víra v možnosti vědy předcházela vlastní vědecké revoluce.  Tato víra se opírala o určité návyky myšlení jako bylo přesvědčení o zákonitosti přírody  - které, jak Whitehead tvrdí, pocházeli z křesťanského učení o světě jako Božím stvoření. Tím není řečeno, že všichni v době vědecké revoluce byli křesťany. Hovoří se zde o vlivu na Evropské myšlení, které pocházelo z nezpochybnitelné víry staletí – o instinktivním základním rysu myšlení, které je v Evropě křesťanské.

Jaké jsou konkrétně ony základní rysy myšlení, tak potřebné pro vytvoření novověké vědy?

Ø  Bible učí, že materiální svět je skutečný. Toto naprosto není samozřejmé. Např. pro Hinduismus je skutečnost iluze, mája. Pochopitelně zkoumat můžete pouze to, o čem jste přesvědčeni, že je skutečné.

Ø  Bible hovoří o tom, že hmota je dobrá. Ani toto není vůbec samozřejmost. Pro Řeky byla hmota ztotožňována z chaosem, zlem. Toto je dobře vidět např. v Platonově díle Timaios, kde se popisuje stvoření světa. Někteří historici vědy se domnívají, že postoj ke hmotě byl jeden z důvodů, proč Řekové nevytvořili empirickou vědu.

Ø  Podle biblického poselství je svět dobrý, ale není božstvem, je pouze stvořením. Tímto se křesťanství liší od východních panteistických směrů, pro které je příroda bohem. Pochopitelně pitvat božstvo je potom projev neúcty. Biblická víra v jednoho Boha zahnala bohy přírody a tím osvobodila lidstvo, aby mohlo zkoumat beze strachu.

Ø  Aby se svět mohl stát místem zkoumání, je třeba ho považovat za místo, kde k jednotlivým událostem dochází spolehlivě a předvídatelně. Zde doporučuji přečíst ještě jednou citát od M. Calvina. Tato předvídatelnost vycházela  u prvních vědců z jejich víry v Boha, který je racionální, rozumný. Tedy za vírou v rozumnost světa stálo v Evropě přesvědčení, že tato rozumnost se odvozuje od rozumného stvořitele. R. Descartes toto vyjádřil tvrzením, že matematické zákony, které věda hledá, vydal Bůh, stejně jako král vyhlašuje zákony své říši. První vědci uvažovali tak, že je zde racionální Bůh a tudíž svět musí mít racionální uspořádání. Toto je rozdíl od např. Číny. Číňané rovněž věřili v řád přírody, ale považovali ho za vnitřní nutnost, do jejíž podstaty nemůže lidská mysl proniknout.[5]

Chci zdůraznit, že to, co jsem doposud psal o vědě a křesťanství, nemá ukázat nic víc, než skutečnost, že to, že věda prodělala v Evropě takový rozmach, má mnoho co do činění s křesťanstvím – i když pochopitelně nejen s ním.  Podívejme se ale ještě na další argument. Poměrně často jsem se setkal s otázkou, proč ještě náboženství, křesťanství, když   žijeme ve “věku vědy”. V podstatě se jedná o víru,  že v kompetenci vědy je vysvětlit to, co vždy vysvětlovalo náboženství, nebo případně filozofie. Podívejme se na několik oblastí, kam věda zasahovat nemůže, kde k tomu není kompetentní.

1.                   Věda vysvětluje, jak se věci dějí, ale nevysvětluje, proč se dějí.  Pokud se zeptáte specialisty na televizi, jak televize funguje, dá vám přesnou odpověď týkající se přenosu vln éterem, jejich přeměny  v obraz. Jenže pokud se vědce, odborníka zeptáte, aby vám řekl pouze na základě pozorování hmotného světa, proč je tu televize, potom bude mít s odpovědí problémy. Zrovna tak když se geofyzika zeptáte, proč je stvořena země, lékaře proč vlastně  žijeme atd. Toto ani nespadá do kompetence vědy. Na tyto otázky se ptá filozofie a náboženství. Zajímavé též  je,  že člověk dokáže celkem snadno  žít bez odpovědi na otázku, jak věci fungují – upřímně řečeno - o většině věcí to nevíme, mnohem hůře se ale lidem žije bez odpovědi na otázku proč. Nějak neprožívám neznalost toho, jak funguje motor u auta, ale není mi jedno, proč chci auto - například abych toho v  životě více stihl a tak učinil svůj  život plnější. Nepotřebuji přesně vědět, jak fungují moje vnitřní orgány, ale není mi jedno, proč vlastně  žiji atd.

2.                   Věda nevysvětluje otázku dobra a zla. Studuje hmotný svět, ale fenomény jako láska, dobrota, milost, náležejí světu duchovnímu. Nelze je změřit, vážit, přesně definovat, nelze s nimi zacházet jako ve fyzice, matematice. Dokonce bych řekl,  že je nebezpečné, když  se věda do těchto pojmů pouští.

3.        Věda nemůže objasnit počátky. Věda zkoumá svět takový, jaký nacházíme dnes, resp. v průběhu  života generací, které ponechají o svém zkoumání záznam. Tedy zkoumáním motýla nikdy nepřijdeme na to,  že pochází z housenky. Jeden ze způsobů pozorování minulých věcí je na principu uniformity. Zjednodušeně se jedná o to,  že na základě pozorování jevů přítomných určuji děje minulé. Předpokládám,  že dnešní svět je analogický světu minulému. Např. vědci hovoří,  že na Marsu kdysi byla voda, protože na něm našli cosi jako staré řečiště. Naše současná zkušenost říká,  že kde je vyhloubena rýha, tam kdysi asi tekla voda. Jenže jak toto chci aplikovat na vznik vesmíru? Co bylo před jeho vznikem? Pokud nic, pak odkud se vše vzalo? A pokud před počátkem vesmíru něco existovalo, kde se to vzalo? Protože z minulosti  můžeme odvodit jen to, co se odehrálo v přítomnosti, věda zde předpokládá, ale nemůže dát 100%  odpověď - právě proto,  že zkoumá jen přítomnost.

4.        Věda nemůže objasnit sebe sama. Tím je řečeno,  že nevysvětluje původ vědeckých zákonů. Nehovoří, proč ten či onen zákon platí, ale pouze,  že ten či onen zákon platí. Z mnoha variant věda vybere pomocí experimentu tu nejlepší. Jenže neodpovídá na to, kdo upřednostnil určitý zákon před jinými zákony, proč je příroda taková, jaká je, a ne jiná, odkud pochází vědecké zákony atd. Toto je oblastí pro náboženství - stejně jako u předešlých bodů.[6]

Především druhá polovina 19. a první polovina 20. století , mj. i pod vlivem prudce se rozvíjející vědy, se vyznačovala více či méně tvrdými útoky proti křesťanství. Zároveň s tím se však stále hlasitěji ozývaly otázky –jaký je smysl lidského života? K důležitým postavám, které ovlivnily myšlení XX. století patřil prostějovský rodák Edmund Husserl (1859-1938). Nebudu se nyní zabývat tím, čím nejvíce proslul – jeho fenomenologií. Spíše se chci zaměřit na jiný rozměr jeho díla. V Husserlově době – tedy ve druhé polovině 19. století, prodělávala věda bouřlivý rozvoj. V této době je již dobře známý zákon tří stádií francouzského filozofa a sociologa A. Comta  (1798-1857), který hovoří o tom, že lidstvo nezadržitelně postupuje od stádia teologického – tedy náboženského, přes stádium abstraktní k poslednímu, nejvyššímu stádiu – tzv. pozitivnímu nebo-li vědeckému. Toto stádium se obrací zásadně k faktickým skutečnostem. Základem je potom pozorování, na jehož základě lze rozeznat a následně aplikovat obecné zákonitosti. Dochází k objevení éterové narkózy (Morton, 1846), je formulována nauka o vzniku druhů (Darwin, 1859), nauka o dědičnostech (Mendel, 1865), je objeven bacil tuberkulózy (Koch, 1882), Mendělejev formuluje svůj periodický systém (1882), Roentgen vynalézá rentgenové záření (1895), Siemens přichází s dynamem (1867), je vynalezen telefon (Bell, Gray, 1876).[7] Jako by se skutečně potvrzovala Comtova teorie; věda kráčí od jednoho úspěchu k druhému. Po této malé odbočce se vraťme k Husserlovi. Husserl si všiml, že „přes rozvoj vědy se duchovní život ocitá ve zvláštní krizi. Ona krize potom tkví v tom, že věda není schopna říci cokoli podstatného k otázkám poslední, existencionální pravdy“[8] – tedy otázkám týkajícím se smyslu lidského života, k otázkám hodnoty. Tedy jinak řečeno, věda není s to odpovědět na otázky, proč existujeme. Sice  došlo k prudkému rozvoji vědomí, jak věci fungují, ale toto nebylo doprovázeno odpovídajícími odpověďmi na otázku smyslu. Novověk přinesl vznik matematicky konstruovaného, exaktního (přesného), měřitelného světa, který dostal přízvisko reálný. Oproti tomu náš každodenní, přirozený svět začal být chápán jako nedokonalý. V jistém smyslu potom věda nahradila Boha. Jedním se směrů, který se s popisovanou krizí vyrovnával a který silně ovlivnil XX. století, byl potom existencionalismus. Začtěme se do slov J.P. Sartra (1905-1980): „Existencionalista myslí, že je velmi nepříjemné, že Bůh neexistuje, neboť s ním zaniká všechna možnost nalézt hodnoty v inteligibilním nebi: není již apriorního (předem daného) dobra, protože není již nekonečného a dokonalého svědomí, které by je myslilo. Nikde není napsáno, že dobro existuje, že je nutno být počestným, že se má lhát, protože jsme právě tam, kde jsou jen lidé. Dostojevský napsal: „Kdyby bůh neexistoval, vše by bylo povoleno.“ Zde je výchozí bod existencionalismu. Opravdu vše je povoleno, jestliže bůh neexistuje a člověk je opuštěn, protože nenalézá ani v sobě ani mimo sebe možnost něčeho se chytit.“[9] Na tento citát bych chtěl navázat citátem od dalšího představitele existencionalismu – A. Camuse (1913-1960). Na jednom místě píše: "Někdy se stane, že se kulisy zhroutí. Vstávám, jedu tramvají, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny práce, jídlo a spánek, a pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek a sobota, stále stejný ryt­mus - po této cestě se dá dlouho pohodlně jít. Ale jednoho dne se vynoří ,proč' a touto omrzelostí smí­šenou s údivem všechno začíná." Tyto citáty nám ukazují, že popis absurdity, úzkosti, hledání, relativity v otázkách etiky nepochází od křesťanů, ale od nekřesťanů, kteří mj. měli odvahu domyslet svět bez Boha.

Na to, co popisuji, naváži citátem A. S. Exupéryho, který napsal, že „žijeme ve smyslu věcí“. Co to konkrétně znamená? Jako lidé se pohybujeme ve dvojím světě. Jeden je svět expertní. Jedná se o svět, který nás obklopuje, a kterému nerozumíme. Např. televize (soudím dle sebe), rádio, auto, ale třeba i uspořádání našeho těla, přírody. Tomuto světu rozumí k tomu určení experti, odborníci. Jako lidem nám tato neznalost nijak nevadí, možná nás někdy příliš vymožeností techniky může naplňovat úzkostí. Nicméně existuje ještě jeden svět - svět naší přirozené zkušenosti nebo jinak, svět jak jej dennodenně prožíváme, osmyslňujeme. Uvedu příklad z dnešního dne. Sedím u počítače, píši řádky, které máte před sebou a vůbec nerozumím, jak je možné, že to, co mám na obrazovce, "proteče" jakýmsi kabelem do bedničky, které se říká tiskárna, z které vyjede na papíře text. Připadám si trochu jako Neználek, ale svět se mi touto neznalostí nestává nijak nepříjemným. Navíc mě uklidňuje, že znám pár expertů, kteří mi případné neznalosti pomohou vyjasnit. Jenže nad počítačem prožívám ještě jeden moment. Pocit uspokojení z toho, co dělám. Pokud bych tento pocit neprožíval, bude se mi pracovat jen velmi těžko. Pokud shrnu popisovanou zkušenost - nevadí mi, že nerozumím, jak věc (počítač) funguje, ale vadilo by mi, kdybych neznal odpověď, proč vlastně píši. Tím není řečeno, že věda, znalosti o věcech kolem nás jsou nepotřebné či dokonce špatné, pouze je třeba dokázat vědu zasadit do správného rámce. E. Kohák hovoří     o "osudové novověké představě ". Konkrétně hovoří o tom, že "v moderní době vzniká osudová "moderní představa“, že rozumová či racionální je kalkulace, zatímco jakékoli hodnotové soudy jsou iracionální". Pokračuje, když hovoří, že "kalkulace, jak vykácet les a využít ho jako stavební dříví je racionální, rozumová s objektivní platností, zatímco obdivovat se kráse a bohatému životu lesa je čirá iracionalita, kterou sice nikomu neupíráme, ale nemůžeme ji považovat za jakkoli závaznou".[10] Jinak řečeno - stále žijeme v představách, že správné je to, co je měřitelné, zjevné, jednoznačně definovatelné ­a musíme dodat - co je námi ovladatelné nebo alespoň předvídatelné. Tomu říkáme „vědecké, vědecky prokazatelné“. Vše ostatní patří více či méně do sféry iracionality, citů, subjektivity, a tedy nevědeckosti. Je to tak ale skutečně? Pokusme se např. „vědecky“ popsat lásku, spravedlnost, obět', ušlechtilost, víru....a mnoho dalších oblastí, které našimi životy více či méně hýbou. Nechci tvrdit, že o těchto oblastech nemůžeme nic přesného tvrdit, na druhou stranu nikdy o nich nemůžeme hovořit stejně jako třeba o zákonu gravitace. Zároveň popisované oblasti ale nesmeteme ze stolu tvrzením, že „se jedná jen o něco relativního, na čem tudíž nezáleží", a to proto, že ony oblasti nezměříme, že o popisovaných oblastech věda mnoho neřekne.

Jak popisované souvisí s křesťanstvím? Křesťanství by na jednu stranu nemělo být v rozporu s vědou, na druhou stranu ale není jeho hlavním cílem vědu podpírat. Navíc věda stále objevuje nové oblasti, a to, co bylo před pár lety nemyslitelné, nyní myslitelné je. Kristus přichází za člověkem, aby dal jeho životu smysl, aby mu odpověděl na otázku "proč". Možná i proto, že teprve tehdy, když člověk bude znát odpověď na tuto otázku, bude si lépe vědět rady nejen se svým životem, ale i s vědeckými objevy, které činí.