Víra a rozum

Odmítám ty, kteří se rozhodli oslavovat člověka stejně jako ty, kteří se ho rozhodli ponižovat, i ty,

kdo se rozhodli hledat rozptýlení. Mohu souhlasit jen s těmi, kteří v úzkostech hledají.

B. Pascal

         Pro mnohé lidi je víra stále něčím, co jde proti rozumu nebo dokonce rozum přímo popírá. Jinak řečeno, chceš-li věřit, nesmíš příliš myslet. A naopak, pokud skutečně přemyslíš, nemůžeš být věřící, resp. věřit můžeš, ale nesmíš to, čemu věříš, příliš pojmenovávat, nebo si to připouštět k tělu. Maximálně zde platí slova: věřit si v něco.  Je k tomu, abych byl křesťanem třeba hodit rozum do koše? Znamená to stát se fanatikem? Co to vlastně udělali naši známí, kteří o sobě najednou tvrdí „že věří v Krista“?

          Rád bych na tuto otázku odpověděl nejdříve skrze metodiku, kterou chci používat v některých kapitolách této knihy. Pro mnohé lidi je víra „nevědecká“. A co se nedá vědecky dokázat, je podle nich nepravdivé. Podívejme se tedy jak pracuje věda. Dr. James B. Conant, bývalý rektor Harvardské university napsal: „Věda je řada na sebe navazujících představ a názorů, které vznikly na základě pokusů a pozorování. Můžeme je zkoumat pomocí pokusů.“[1] Jedná o následujících pět bodů: objektivní pozorování, induktivní generalizace – tedy ze zaznamenáváním pravidelnosti výskytů určitých jevů tvoříme hypotézu, tvorba teorie, která zatím hypoteticky nabízí vysvětlení určitého druhu výskytu, dedukce – tedy předpoklad, co se při dodržení zákona stane a nakonec experimentální ověření.[2] Sice někteří vědci těchto pět kroků zpochybňují (Popper, Polányi, Kuhn), ale pro mnoho lidí tento řetězec stále platí. Věda pracuje na základě řízeného experimentu – tedy předpokladu, že jevy v přírodě se opakují a dá se očekávat, jak se budou chovat. Jenže přesně v tomto bodě přichází určité zmatení pojmů. Tento přístup totiž nelze použít například při otázce, zda jsem včera byl v práci, co jsem dělal v minulosti. Zde přichází jiný argument, tzv. historicko-právní. „Tento důkaz je založen na tom, že se něco prokáže jako skutečnost, o které nelze pochybovat. Jinými slovy – závěr vyvodíme na základě zvážení všech svědectví. To znamená, že není rozumný důvod pochybovat o vysloveném závěru. Jedná se o tři typy svědectví: ústní, písemné nebo věci doličné (např. kulka, pistole nebo zápisník). Pomocí těchto právních důkazových metod můžeme tedy dokázat, co se stalo. Vědeckou metodu můžeme používat jen při dokazování jevů, které se opakují. Není použitelná pro dokazování nebo zamítání otázek, týkajících se nějaké osoby v dějinách. Vědecká metoda není vhodná pro dokazování nebo zamítání takových otázek jako například : „Žil Julius Ceasar?“ „Vstal Ježíš Kristus z mrtvých?“ Zde musíme použít historicko-právní metodu a tudíž se musíme zabývat především spolehlivostí svědectví.“[3]  Historicko-právní metodu se pokusím použít především v kapitolách o důkazech Boha, o Bibli a Ježíši Kristu. Pochopitelně nikdo z lidí dnes žijících „tam tenkrát nebyl“. To ale není nijak diskriminující moment. Stejné platí i o jiných historických událostech nebo lidech. Proto je třeba zkoumat historicitu materiálů, vnitřní svědectví materiálů – tedy zda si neprotiřečí, vnější svědectví – tedy zda údaje korespondují s jinými historickými údaji. Aristoteles napsal, že „pochybnost musí vyplynout ze samotného dokumentu, kritik ji nemá právo vznést.“ Jinými slovy to vyjádřil J.W.Montgomery: „Musíme pečlivě studovat vlastní obsah dokumentu a nepředpokládat chyby nebo podvody, pokud autor sám neznehodnotí svou vlastní výpověď protiřečením nebo nepřesnostmi ve známých věcech.“[4] I proto je třeba kriticky zkoumat samotný zdroj křesťanství – Bibli a její výpovědi a ne poněkud lacině „spláchnout“ biblické výpovědi tvrzením, „že to není vědecké“.

          Základním předpokladem křesťanské víry je Boží zjevení zachycené v Bibli, které se stává předmětem rozumového přemýšlení.  V tom je rozdíl oproti přírodním vědám nebo oproti filozofii. Pokusím se vztah víry a rozumu ukázat skrze vztah víry a filozofie. (Prosím, abyste se nenechali odradit slovem filozofie. O žádné filozofování zde nepůjde). „Filozofie odmítá jakoukoli předem danou autoritu - např. ve formě božského zjevení – vyžaduje pro sebe bezpodmínečnou svobodu, kritické, jen rozumu poslušné tázání.“^[5]

       Podle klasických výkladů vzniká filozofie z údivu a z pochybností. Krásně to ukazuje J. Gaartner v knize Sofiin svět. Píše následující: „Jediné co potřebujeme k tomu, abychom byli dobrými filozofy, je schopnost divit se.“^[6] Filozof je tedy člověk, který se diví, protože nebere svět kolem sebe jako samozřejmost. Filozofie však nekončí jen u údivu, nýbrž  se ptá po smyslu věcí, které druhé často ani nenapadne zpochybňovat, nebo nad nimi jakkoli přemýšlet. Předpokládám, že pokud jste se rozhodli přečíst tuto knihu, potom, i když se vám to třeba nezdá, jste filozofy v tom smyslu, že se ptáte po smyslu věcí a světa kolem vás. Prostě vám není lhostejné, v co věříte, nebo v  co věří třeba vaše děti, popř. v co nevěříte.  Co se braní světa jako nesamozřejmosti, údivu a ptaní se po smyslu týče, jsou křesťanství ale i všechna náboženství s filozofií téměř dvojčetem. Člověk, který bere svět kolem sebe jako něco samozřejmého, si nikdy nebude klást skutečně  znepokojivé otázky, nikdy nebude hledat - třeba ve smyslu motta této kapitoly. V čem je tedy křesťanství jiné? „Vzniká-li filozofie z úžasu nad skutečností, nad nesamozřejmostí  života i světa, dělá náboženský člověk ještě o krok víc: chápe svět i svůj život jako dar a chce dát najevo,  že je za něj vděčný.“^[7] Asi všichni lidé si uvědomují,  že existují věci, které si nemůžeme koupit, které si ani nemůžeme zasloužit a které tudíž  můžeme brát pouze jako dar. Může to být štěstí, mír, láska, pohoda atd.  Jenže pokud hovoříme o daru, pak se sluší hovořit též  o dárci. Zde existují dva přístupy – buď člověk dárce nehledá a popisované věci připíše náhodě - pokud se jimi vůbec zabývá, nebo hledá dárce, kterým je pro věřícího člověka Bůh. Pro mnoho lidí tento moment znamená vrchol iracionality. Proč zrovna Bůh? Zamysleme se především nad tím, proč možnost Boha vylučujeme. Jedním z důvodů je možná určitá západní pozitivistická tradice, kdy pozitivismem (slovem pozitivismus myslím postoj, kdy pravdivé, správné je to, co je vědecky dokazatelné, měřitelné) chápeme jako odmítnutí jak metafyziky (metafyzikou myslím to, co je mimo oblast fyziky, matematiky, co je “za” nimi) tak všeho, co přesahuje vědecké poznání. J. Heller hovoří o Goethovu Faustovi jako o ztělesnění západní tradice. „Jsem jen já a to, co vlastním. Co nevlastním, si buď přivlastním, nebo prohlásím za iluzi. Proto musím vše poznat, abych vše vlastnil. Co neznám a nepoznám, není.“^[8]  Pokud uvedená slova vztáhneme k našemu tématu, pak někteří lidé neuznávají Boží existenci, protože Boha nemohou zcela pojmout, nebo ještě výstižněji, přivlastnit si ho svým rozumem, změřit si ho, zcela ho popsat. A tak Boha prohlašují za nesmysl, iluzi. Je ale správné odepsat něco jen proto,  že to nejsem schopen zcela pochopit? Navíc leccos o Bohu skrze Bibli lze racionálně poznat a navíc se musím ptát, zda při odsuzování křesťanské zvěsti, Boha, nepoužívám špatnou metodu (ve smyslu toho, co bylo napsáno o vědeckém vs. historicko-právním přístupu).

         Nyní se podíváme na tři základní rozměry křesťanské víry s tím, že budeme hledat jejich vztah k rozumu.

         První rozměr víry má co do činění s určitými daty, skutečnostmi, obsahem. Jedná se o víru, které je třeba porozumět, pochopit a kterou je třeba dosvědčit. Vidíme zde důraz na intelekt, protože nelze uctívat Boha,  o kterém nemáme racionální vědomí. Volně řečeno, jedná se o racionální aspekt víry. Především  tento rozměr bude v knize rozpracován.

        Druhým rozměrem víry je intelektuální souhlas s daty, kterým věřím,  že jsou pravdivá. Jde o to,  že těžko  mohu něčemu věřit srdcem, pokud to mysl zcela zavrhuje. Prvnímu je třeba porozumět, s druhým souhlasit. Je to  víra, která v křesťanství hraje důležitou roli, ale nejedná se o spásnou víru; pouze o důležité a řekl bych nezbytné    aspekty víry. Zkráceně se jedná o racionální přitakání na základě určitých dat,  že Bůh je.                                                                                   

        Třetí, nejdůležitější rozměr křesťanské víry zahrnuje osobní  důvěru. V hebrejštině má slovo víra základ v kmenu j - m - n, což  znamená býti pevný, spolehlivý, pravdivý nebo jinak - pokládat někoho nebo něco za spolehlivé a podle toho se chovat, tedy důvěřovat, spoléhat se. Řecké pistis znamená jak věřit, tak důvěřovat a spoléhat se.^[9] (Uvádím tyto dva jazyky, protože je v nich psaná Bible) „České slovo víra pochází ze slovanského viera a má společný indoevropský kořen s latinským verus (pravý). Stejný kořen má i německé wahrheit (pravda) a wahr (pravý), jež  pochází z germánského waer, což  znamenalo slib, smlouvu, spolehnutí.“^[10] Tedy naše stopy po původu slova víra nás vedou nejen k tomu, v co racionálně věříme, ale též  k tomu, na co se můžeme spolehnout, v co důvěřujeme. „Popisovaný rozměr víry se týká osobní důvěry v Krista. Tento aspekt zahrnuje mysl, ale jde za intelekt až k srdci, vůli, - k osobní náklonnosti ke Kristu.“^[11]

        V posledním popisovaném rozměru víry se jedná především o vztah s Kristem, kdy vztah hlavně  žiji, zakouším. Jedná se o důvěru - jak lze vidět i na etymologických stopách - která potřebuje víc než racionální, pozitivistický důkaz. V křesťanské víře tedy nejde především o nauku, systém dogmat, ale o důvěru v osobu Ježíše Krista a o vztah s ním. Přesto je ale třeba zdůraznit první dva rozměry křesťanské víry, protože bez nich je třetí rozměr víry na vodě - proto se především jimi budeme zabývat.  Bible definuje víru v kontextu spolehnutí se; kdy „věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (epištola Jakuba 11:1) Skutečná víra ani nemůže být pouhým racionálním přitakáním; i když to má svoji nezastupitelnou důležitost. Pouhé racionální “ano” ale nic moc nestojí. Většinou za moc nestojí to, na co se nemohu spolehnout. Snad proto je v křesťanské víře tak důležitý a do jisté míry rozhodující třetí rozměr víry[12].

        Nyní bych uvedl komentář asi největšího křesťanského teologa XX. století, K. Bartha, který spor rozumu a víry komentuje následovně: “Když  se filozof dívá  na zjevení, případně na pozitivně a konkrétně věřící rozum jako takový, dívá se na mez, za kterou se již necítí, nehodnotí a kde se nechová jako kompetentní. Tam je jen divákem, který s respektem a trochu podrážděně ustupuje teologovi, nebo  sám je členem jiné fakulty, která v této věci není kompetentní. Neprotestuje, ale ani nepřitakává...”^[13]. Vidíme zde určité vymezení oblasti, ve které člověk se svým rozumem musí ustoupit. Nakonec i Bible se ani netají s tím,  že jisté věci jsou pouhému rozumu zahaleny.

„Ale co je světu bláznovství, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.

A dále...přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha, jsou mu bláznovstvím a nedají se chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“(1.Korintským 2,14) Znamenají tedy tato slova nutnost  postavit rozum a křesťanství proti sobě? Zajisté ne. Nicméně musím znovu zopakovat otázku, zda bychom ještě mohli hovořit o Bohu, kdyby se nám vešel do všech kategorií našeho rozumu, kdybychom ho mohli zcela, beze zbytku obsáhnout.

      Německý teolog E. Bruner napsal,  že „kdo hovoří o Bohu tak, jako by byl jeho bratránek, o němž  přirozeně ví vše, ten neví o Bohu vůbec nic. Zjevuje-li se Bůh, to  se děje vždy tak, že lidé nyní ještě lépe vědí, jak je pro jejich myšlení nedosažitelný. Vše co můžeme obsáhnout vědomostmi, je svět. Bůh není svět. Je tajemstvím. Ne hádankou.“^[14] Na první pohled by se zdálo,  že uvedená slova o tajemství znamenají únik před rozumovou argumentací. Ale není to tak. Znamená to pouze zdůraznění toho,  že rozum není schopen vše pojmout, což  ho nijak nesnižuje, ale zároveň, poněkud v rozporu s mnohými názory především 17. – 19. století, ani neglorifikuje. Spíše vymezuje. Německý filozof I. Kant ve Sporu fakult napsal následující: “že Bůh je, odvozuje biblický teolog z toho,  že promluvil v Bibli.“^[15]  (Za spojení biblický teolog dosaďme věřící člověk.) Mám za to,  že se jedná o velmi dobrý postřeh - i když  uvedenou větu, zrovna tak jako další týkající se tohoto tématu, prý Kant psal s ironií. Nicméně je tomu tak. Základ křesťanské víry je v Bibli. Pochopitelně zde doslova křičí otázka – proč Bible, když ji psali pouze lidé. Odpověď jsem naznačil v historicko-právním přístupu a navíc se k dalším podrobnostem dostaneme v dalších kapitolách. Ještě jednou I. Kant : “Teologie nehovoří podle zákonů čistého a apriori poznatelného rozumového náboženství, neboť  tím by se snížila a klesla do lavice filozofů. Čistý biblický teolog nesmí být nakažen vykřičeným, svobodným duchem rozumu filozofie.“^[16] Jak již bylo několikrát ukázáno, popisované neznamená,  že křesťanské pravdy náleží do oblasti mimo rozum nebo dokonce,  že by ho křesťané neměli používat. Nakonec celá kniha bude především o rozumové argumentaci. Jak jsem ale ukázal na třech rozměrech víry, pouhý rozumový úsudek není vše.  Víra se nemusí snažit za každou cenu přizpůsobit tomu, aby zapadala do nějaké filozofické školy - tak jak se tomu v dějinách tolikrát stalo. Pak se totiž  jedná o jakýsi filozoficko-teologický amorfismus (něco, co nemá tvar), který působí směšně, a na kterém nelze rozpoznat, kam vlastně patří.